KOSMICKÁ STANICE SALJUT 6

posádka: 6 stálých posádek, 10 návštěvních
start: 29. září 1977 v 06:50:00 UTC
obydlená: 683 dnů
na oběžné dráze: 1 764 dnů
počet obletů Země: 28 024
hmotnost stanice: 19 821 kg
zánik stanice: 29. července 1982


Když byl v září 1977 vypuštěn Saljut 6, představoval v sovětském vesmírném programu značný pokrok. Nejvýznamější změnou bylo umístění jeho manévrovacích motorů mimo hlavní osu, takže na obou koncích stanice mohl vzniknout spojovací uzel. Možnost zakotvení kosmické lodi u kteréhokoli konce stanice znamenal ohromný přínos - nyní k ní mohli přilétat a zase se vracet transportní lodě s nákladem, zatímco vlastní lod' posádky zůstávala bezpečně připojená. Stanice mohla přijímat další návštěvníky, nebo si ji mohly předávat následné posádky, aniž by zůstala delší dobu neobydlená. A jestliže posádka, která dorazila na návštěvu, nechala u stanice svou novou lod' a zpátky na Zemi se vrátila ve starší, která už měla za sebou nějaký čas na oběžné dráze, tak pobyty na Saljutu již nebyly omezovány poměrně krátkou životností lodi SOJUZ.

STRUČNÝ POPIS SALJUTU 6

Saljut 6 byl válec dlouhý 16 metrů, průměr měl 4 metry a vážil skoro 20 tun. Vnitřní hermetizované prostory mají objem 83 krychlových metrů, z toho posádka obývá 47 krychlových metrů. Venku po stranách jsou tři panely slunečních baterií, každý dlouhý přes 16 metrů. Saljut 6 byl vybaven restartovatelným raketovým motorem, který mohl být použit na manévrování a vstup na vyšší oběžnou dráhu.


ČÁSTI STANICE


PŘECHODOVÝ ÚSEK - měl průměru 2 m a délku 3 m včetně stykovacího uzlu pro připojení Sojuzu sloužil k uskutečnění vědeckých experimentů a přestup do transportní lodi. Mohl být hermeticky uzavřený od ostatních částí stanice.

PRACOVNÍ ÚSEK - měla průměr 4.15 m a délku 9.1 m. Úsek byl určen k provádění vědeckotechnických pozorování a experimentů, jako jídelna, ložnice i tělocvična. Uvnitř úseku byly základní přístroje a agregáty systémů řízení stanice, zabezpečení životních podmínek, termoregulace, elektrického napájení, rádiového spojení a různé přístroje pro vědecká pozorování a experimenty. V této části se nacházelo hlavní řídící středisko, v přední části hlavní palubní deska. Na věšině povrchu části pracovního úseku byly nainstalovány systémy termoregulace. Dále pak optická aparatura a čidla systému orientace a navigace, tři solární panely.

PŘÍSTROJOVÝ ÚSEK - byly zde umístěny nádrže pitné vody, korekční motorky a nádrže palivo. úseku byly umístěny korekční motory s nádržemi KPL, systémy orientace a stabilizace včetně základních a záložních motorů o nízkém tahu a množství dalších systémů stanice.

PŘECHODOVÁ KOMORA - měla průměr průměr 2 m a délku 1.6 m. Na druhé straně úseku byl druhý spojovací uzel, který umožňoval zásobování další kosmické lodi. Bylo zde instalováno spojovací potrubí pro přečerpávání paliva a pitné vody. Stejně jako přechodový úsek mohla být tato část hermeticky uzavřena od ostatních částí stanice.

EXPEDICE 1

První expedicí, která měla obývat Saljut 6, byla posádka SOJUZU 25, která odstartovala 9. října 1977. Posádku tvořili Vladimír Kovaljonov (velitel) a Valerij Rjumin (palubní inženýr). Bylo to jen pět dnů po oslavách 20. výročí vypuštění první umělé družice SPUTNIK 1 a sovětská propaganda výrazně zdůrazňovala počátek třetího desetiletí letů do kosmu. Přestože se SOJUZ 25 zachytil spojovací tyčí v lůžku spojovacího systému Saljutu 6, nepodařilo se dokončit spojení přírub lodi a stanice. Posádka se musela vrátit zpátky na Zemi. Bylo to také tehdy naposledy, kdy byla sestavena posádka ze dvou nováčků, kteří ještě neprošli kosmickým křestem. Toto rozhodnutí důkladně zamíchalo sestavami sehraných posádek, a stalo se osudným pro některé sovětské kosmonauty, kteří se už do vesmíru nikdy nepodívali.

VYPUŠTĚNÍ PROGRESSU 1

Progress 1 byl vypuštěn 20. ledna 1978 z kosmodromu Bajkonur. V zásadě to byl Sojuz ale místo sestupového modulu měl část s nádržemi paliva. V orbitálním modulu byly zásoby vody a potravin, nové vybavení, náhradní součástky a také noviny a pošta. Cílem Progressu byla totiž orbitální stanice Saljut 6. Jedna lod' mohla zásobit dvoučlennou posádku stanice na měsíc nebo dokonce i déle. Po připojení lodi na zadní uzel Saljutu bylo palivo přečerpáno do nádrží stanice. Raketový motor Progressu pomohl také zvýšit oběžnou dráhu stanice, aniž by se zbytečně používaly její motory a zásoby pohonných hmot, byl dokonce použit ke dvěma korekcím. Posádka Saljutu vyložila náklad a naopak do Progressu 1 naložila odpadky. Nákladní lod' se 6. února odpojila a po dvoudenním samostatném zkušebním letu a po prověřování záložních setkávacích systémů zanikla v atmosféře nad Tichým oceánem.