PROGRAM APOLLO

SCHÉMA LETU APOLLA NA MĚSÍC

SOVĚTSKÁ ODPOVĚD' NA APOLLO - PROGRAM N-1/L-3

Lod' L3 má za pomoci MĚSÍČNÍ RAKETY N-1 dopravit dva kosmonauty na oběžnou dráhu okolo Měsíce. Po nějaké době se oddělí výsadkový modul LK (lunnyj posadočnyj korabl) s jedním mužem, zatímco druhý zůstane kroužit v mateřské lodi LOK (lunnyj orbitalnyj korabl) okolo.
Schéma letu bylo přibližně stejné jako americké. Bylo to tehdy jediné možné řešení, jak dopravit lidi na Měsíc.
Řada odborníků již tehdy ale s pouze dvoučlennou výpravou nesouhlasí. Bylo to příliš velké riziko. Jeden z kosmonautů měl sám! přistát na Měsíci zatímco jeho kolega by na něj měl čekat na oběžné dráze Měsíce v mateřské lodi. Bylo sice vymyšleno, že po přistání a vystoupení z výsadkového modulu si kosmonaut připne kolem sebe obruč, aby případě upadnutí nezůstal bezmocně ležet na zádech. Těch nebezpečí, ale bylo pro jednoho člověka mnohem více. Ve vybavení výsadkového modulu se nepočítalo ani s jednoduchým počítačem, který by řízení sestupu a přistání usnadnil. K řízení modulu měl kosmonaut pouze několik velkých a primitivně vyhlížejících pák. Náročný přistávací manévr musel zvládnout kosmonaut sám, bez pomoci počítače. Bohužel raketa N-1 kvůli své omezené nosnosti jinou možnost, než jednomístnou výsadkovou lod', neposkytovala.
V prosinci 1964 je dokončen návrh kosmické lodi L-3 pro vysazení jednoho kosmonauta na Měsíci. Začátkem února 1965 je tento návrh schválen a v roce 1966 by se měla tato lod' zkoušet na raketě N-1. Raketa N-1 startovala celkem čtyřikrát a čtyřikrát selhala. Do vesmíru se výsadkový modul dostal až s třístupňovou raketou A11A511L, odvozenou od Koroljovovy R-7. Od listopadu 1970 do srpna 1971 byly všechny tři exempláře výsadkového modulu úspěšně vyzkoušeny (v bezpilotním režimu) na oběžné dráze okolo Země a v rámci utajení byly označeny jako družice řady Kosmos.

PLÁNOVANÝ PRŮBĚH LETU NA MĚSÍC

Na Bajkonuru stála na startovní rampě mohutná MĚSÍČNÍ RAKETA N-1. Její první tři stupně měly tvar štíhlého kužele s širokou základnou a v horní části byla dlouhá válcovitá část skrývajcí zbývající dva stupně a užitečné zatížení - lunární komplex L-3. Úkolem prvních tří stupňů bylo vynést komplex L-3 a zbývající dva stupně na oběžnou dráhu Země. Nosná raketa měla vysoký stupeň bezpečnosti - dosáhla by oběžné dráhy i v případě selhání dvou párů motorů prvního stupně a jednoho páru druhého stupně. Po dosažení oběžné dráhy se měl zapálit 4. stupeň a navést L-3 směrem k Měsíci, kam měl komplex dorazit za dva dny. Zapálení 5. stupně by pak zajistilo navedení komplexu L-3 (LOK a LK) na oběžnou dráhu kolem Měsíce.
Velitel (jeden kosmonaut z dvoučlenné posádky) si pak měl obléci skafandr a přejít otevřeným prostorem z mateřské lodi LOK do výsadkového modulu LK. Palubní inženýr, tedy druhý člen posádky, by zůstal v mateřské lodi na oběžné dráze Měsíce. Velitel by připravil LK k samostatnému letu a pak by se obě lodi rozdělily. Pro brzdění LK měl být použit až do výšky jednoho kilometru nad povrchem Měsíce 5. stupeň. Přistání pak měl zajistit vlastní motor LK.
Po přistání by kosmonaut vystoupil otvorem v zadní části kulovité kabiny a po krátkém žebříku by sestoupil na měsíční povrch. Úkolem první procházky bylo sebrat základní vzorky hornin, instalovat a zapnout několik vědeckých přístrojů a rozvinout sovětskou vlajku. Vše před televizní kamerou.
V určený okamžik by pak kosmonaut znovu zapálil motor lodi LK. Na rozdíl od amerického lunárního modulu měla tato lod' používat svůj hlavní motor pro přistání i pro odlet. Po startu z měsíčního povrchu a dosažení oběžné dráhy Měsíce by se LK znovu spojil s lodí LOK a velitel by kosmickým prostorem přestoupil do mateřské lodi. Po odhození LK by se zapálil hlavní motor mateřské lodia zajistil by tak návrat k Zemi. Po dvou dnech letu měla přistávací kabina LOK vstoupit do atmosféry a po sestupu s využitím aerodynamického vztlaku zakončit let na území SSSR. Lunární expedice měla trvat osm dnů.

OBDOBA AMERICKÉHO LUNÁRNÍHO MODULU - SOVĚTSKÝ VÝSADKOVÝ MODUL L3-LK