POSÁDKA

Velitelem byl v roce 2011 jmenován ruský kosmonaut Oleg Kotov, původně doktor medicíny a lékař ve výcvikovém centru v Hvězdném městečku. Kopilotem a pasažérem v Sojuzu po Kotovově levici a pravici se stali Sergej Rjazanskij z Ruska a Michael Hopkins z NASA, oba nováčci (Hopkins je prvním členem výběru NASA z roku 2009, který se dostal do kosmu).
Oleg Valerjevič Kotov je zkušený kosmonaut. Vystudoval vojenskou lékařskou akademii, pak působil jako lékař ve výcvikovém centru ve Hvězdném městečku, dnes už má na kontě dvě dlouhodobé mise na ISS (Sojuz TMA-10 a SOJUZ TMA - 17). V kosmu při dosavadních pobytech prožil celkem 359 dnů. Pokud jeho nynější práce a pobyt na oběžné dráze proběhnou bez problémů, které by si vyžádaly předčasný návrat, měl by si připsat dalších 168 dnů.
Oba jeho kolegové sice do kosmu letí poprvé, ale rozhodně nejsou nezajímaví. Letecký inženýr Michael Hopkins se do kosmického týmu NASA dostal v roce 2009, základní výcvik dokončil v roce 2011. Jeho cesta do kosmu byla tedy velice rychlá. Michael Hopkins je ženatý, má dva syny.
Biochemik Sergej Rjazanskij aktivně spolupracoval na experimentu Mars 500. Byl velitelem posádky ve 14denním přípravném pobytu v simulátoru kosmické lodi roku 2007 i ve 105denním „letu“ roku 2009. Sergej Rjazanskij je ženatý, má tři děti.

OLYMPIJSKÁ POCHODEŇ V KOSMU

Olympijská pochodeň pro ZOH v Soči se dostane i do vesmíru. Na stanici ISS ji dopraví posádka Sojuzu TMA-11M, která má start naplánovaný na 7. listopad 2013. Ruský výstup do volného kosmu, během kterého s sebou pochodeň vynese právě posádka Sojuzu TMA-10M Oleg Kotov – Sergej Rjazanskij, proběhne 9. listopadu. Po předání se pak 11. listopadu pochodně ujme posádka SOJUZU TMA - 09M, nastoupí s ní do své lodi a odletí vstříc Zemi.
Ve skutečnosti nebude oheň reálný. Bude to podobná "náhražka", jakou použili Australané před letní olympiádou v Sydney roku 2000. Tehdy se olympijský oheň podíval pod vodu, když navštívil Velký bariérový útes. Jaká konkrétní technologie se použije v případě "kosmické pochodně" zatím není jasné. Spekuluje se o možnosti laserového blikání, ale jasné stanovisko zatím nepadlo.


ÚSPĚSNÝ START

Závěrečné přípravy ke startu ze stejné rampy Bajkonuru, jejíž služeb využili sonda Sputnik či Jurij Gagarin, probíhaly hladce, posádka byla do lodi usazena již asi 2,5 hodiny před startem, nad kazašskou stepí byla jasná a poměrně teplá noc. Prováděly se zkoušky těsnosti skafandrů, odklápění ramen a ochozů startovací rampy, aktivace záchranné věže na špici rakety.
Před startem Sojuzu TMA-10M řekl Michael Hopkins, že na programu svého pobytu v kosmu mají více než 200 experimentů, a kromě toho se samozřejmě budou věnovat pravidelné běžné údržbě stanice a zajištění jejího provozu, ale také osobním aktivitám, které jsou nezbytné pro zvládnutí pobytu v extrémních podmínkách mikrogravitace.
Start se uskutečnil v plánovaném čase, 25. září 2013 ve 22:58:50 SELČ. Raketa začala rychle nabírat na výšce a mizet z dohledu, nicméně jasná noc umožňovala ještě dlouho pozorovat vysoko na nebi její plameny. Devítiminutový výlet na oběžnou dráhu se jevil jako bezproblémový a úspěšný a po separaci od třetího stupně nosné rakety a vyklopení solárních panelů a všech antén začala loď Sojuz obíhat Zemi po dráze s výškou apogea 241 km, perigea 199 km a sklonem k rovníku 51,69 stupňů.
Pro tuto misi bylo opět naplánováno šestihodinové, čtyřorbitové rendezvous s kosmickou stanicí, která kosmodrom přeletěla jen pár minut před startem Sojuzu, namísto klasického dvoudenního. Zrychlený příletový profil ke stanici využily již dva předcházející pilotované Sojuzy, ještě předtím byl tento scénář letu testován na lodích Progress.
NASA původně proti využití šestihodinové dráhy ke stanici na pilotovaných Sojuzech trochu bojovala, protože to představuje skutečně velký „záhul“ pro kosmonauty a velmi dlouhý pracovní den. Na druhé straně je to pro mnoho kosmonautů lepší volba, než trávit dva dny v malinkém interiéru Sojuzu s ještě dalšími dvěma kolegy.
Sojuz TMA-10M při svém prvním obletu Země provedl první dva zážehy motorů v rámci stíhání kosmické stanice, tyto dva zážehy byly do jeho počítače naprogramovány ještě před startem. Na druhé orbitě řídící středisko poslalo do počítače Sojuzu nejaktuálnější údaje o jeho oběžné dráze, což umožnilo preciznější provedení dalších osmi urychlovacích zážehů po zbytek letu ke stanici. Posádka Sojuzu se mezitím odpoutala z křesel a vstoupila do většího orbitálního modulu, aby si natáhla nohy a použila zdejší umyvadlo. Kvůli nabitému plánu šestihodinového rendezvous ale nebyl čas svléknout skafandry, tak si kosmonauté alespoň otevřeli přilby a sundali rukavice.
Na závěr Kotov dohlížel na automatický finální přílet ke stanici v režii radarového systému Kurs. Připojení k modulu Pojsk na vrcholku ruské části stanice bylo potvrzeno 26. září 2013 v 04:45 SELČ při přeletu Pacifiku. O několik hodin později, po testech hermetičnosti spojení obou plavidel, byly otevřeny poklopy do stanice a Jurčichin, Nybergová a Parmitano přivítali nové kolegy. Následovala krátká videoceremonie se Zemí a bezpečnostní instruktáž velitele stanice Jurčichina.
Záběry ze soukromé "tiskové konference" s rodinami již z paluby mezinárodní stanice však ukázaly, že Rjazanskij i Hopkins se s mikrogravitací velice zdárně vypořádali. Hýřili žertováním, stejně jako jejich velitel a kolegové ze základní posádky. Trému měli prokazatelně spíše rodinní příslušníci v konferenční místnosti na Bajkonuru.


PŘISTÁNÍ NA HŘBITOVĚ

Rozverné počasí kazašských stepí do děje příběhu začalo zasahovat už dlouho před přistáním, zhruba před měsícem totiž ruská federální vesmírná agentura (Roskosmos) oznámila, že je potřeba pro březnový návrat lodi Sojuz prohodit přistávací zóny, jelikož v té původně plánované tehdy bylo dost sněhu. Ten sice měl do přistání roztát, ale výsledkem by byla pro přistání a záchranné operace beztak nevhodná rozmočená step. Okolí města Arkalyk bylo tedy zavrženo a přednost dostal záložní bod jihovýchodně od devadesátitisícového města Džezkazganu.
Předvečer přistání, v pondělí 10. března, však přinesl další starosti ohledně počasí: teploty v kazašské stepi v rámci posledních pořádných úderů zimy padaly blízko k -20 °C, viditelnost ve stepi byla ubohá, všude sníh. Helikoptéry MI-17 ruských záchranných sil původně řádově hodiny před přistáním ani nebyly schopné kvůli namrzání rotorů dosáhnout přistávací oblasti a musely se vrátit na základnu do Karagandy. Ruská státní komise si však spočítala, že předpovědi na další dny vycházejí ještě hůř a dala nakonec povel k pokračování příprav na návrat posádky.
Po posledním rozloučení posádek Sojuzu a stanice byly v pondělí ve 21:58 SEČ uzavřeny poklopy mezi těmito kosmickými plavidly. Po otestování vzduchotěsnosti poklopů si posádka Sojuzu navlékla skafandry Sokol a připoutala se do svých křesel v návratové sekci. Bezproblémové přípravy byly následně korunovány fyzickým oddělením lodi od stanice (konkrétně modulu Poisk) v úterý 11. března v 01:02 SEČ, při přeletu Mongolska. O tři minuty později provedl Sojuz, resp. jeho počítač pod pečlivým dohledem velitele Kotova, separační zážeh a zvýšil odletovou rychlost od stanice z decimetru na více než půl metru za sekundu. Slova „bye, bye, station!“, která v té chvíli kdosi z paluby Sojuzu pronesl do rádiové linky, snad ani netřeba překládat.
Na palubě ISS byli Kotovem a spol. zanecháni první japonský velitel stanice Kojči Wakata, ruský kosmonaut Michail Tjurin a Američan Rick Mastracchio. Tuto trojici čeká návrat na Zemi v jejich Sojuzu někdy v půlce května, ještě dlouho předtím, konkrétně 25. března, dostanou posilu v podobě kosmonautů Alexandra Skvorcova, Olega Artemjeva a Steva Swansona, které toho dne přiveze Sojuz TMA-12M.
Odlet od stanice a přistávací manévr dělilo asi dvě a půl hodiny, kdy musel Sojuz před další činností dosáhnout bezpečné vzdálenosti od kosmického komplexu. Tradičně si v tomto čase kosmonauti vychutnávají hodinku volna, než začnou finální přípravy na sestup domů. V 03:30 našeho času Sojuz, 12 kilometrů před stanicí, zapálil motory na 4 minuty a 50 sekund proti směru letu. Zpomalil o 460 km/h a vzdálená část jeho oběžné dráhy se posunula pod úroveň zemské atmosféry.
„Na palubě je vše OK, tlak stabilní. Vše je v normálu,“ hlásila po brzdícím zážehu posádka Sojuzu.
Záhy po rozdělení tří modulů lodi Sojuz a napozicování návratové sekce tepelným štítem vpřed nastal kolem čtvrté ráno ve výšce 140 kilometrů vstup do atmosféry. Samotný zpáteční průlet atmosférou se jevil hladce, charakteristický oranžovo-bílý hlavní padák Sojuzu o ploše bezmála 1000 metrů čtverečních se rozevřel ve výšce něco přes deset kilometrů a zbrzdil pád lodi na 7,2 m/s. O zpomalení na přistávací rychlost půl druhého metru za vteřinu se postaral zážeh šesti motorků necelý metr nad zemí.
Kvůli nízké oblačnosti ve stepi nikdo přistání neviděl, ale ruské řídící středisko Koroljov udržovalo rádiové spojení se Sojuzem a potvrdilo, že přistání bylo hladké. Kvůli polárnímu charakteru stepního počasí přiletěly k návratovému modulu jen čtyři záchranné helikoptéry z obvyklých osmi, ne tak podstatní členové záchranného týmu byli zanecháni na základně. Naštěstí ale ony čtyři vrtulníky našly Sojuz jen pár minut po dosednutí, které proběhlo přesně na čas v 04:24 SEČ (v 09:24 v úterý ráno místního času v Kazachstánu). Trosky nepotřebného pohonného a obytného modulu spadly asi 830 kilometrů daleko, většina konstrukce však zanikla v atmosféře. Zajímavostí je, že loď dosedla poblíž jakýchsi podivných útvarů ve stepní půdě. Později byly tyto identifikovány jako pozůstatky starého hřbitova.
Záchranáři vyprostili kosmonauty z malého modulu a dle zvyklostí je nechali chvíli odpočívat v křeslech vedle lodi. Posádka se jevila v dobré náladě, její členové se smáli, povídali si se záchranáři a využili možnosti krátkého spojení satelitním telefonem s rodinou.
„Cítím se skvěle,“ řekl Hopkins. „Díky Olegu, žes mě dostal domů.“
Pak ale již zvyklosti kulhaly: záchranné týmy se kvůli silnému mrazu rozhodly nestavět v místě přistání lékařský stan pro prvotní prohlídku kosmonautů ale posadit je do vrtulníků a odvézt do města Karaganda. Zde se cesty kosmonautů již rozdělily: Kotov a Rjazanskij letěli po uvítací ceremonii do Hvězdného městečka a Hopkins domů do Houstonu.
Tím skončila pro tři lidi životní cesta, trvající pět a půl měsíce (konkrétně 166 dnů), dlouhá 115 milionů kilometrů (tolik urazila za jejich pobyt kolem Země stanice ISS). Rjazanskij i Hopkins mají za sebou svůj první kosmický let, Kotov však již třetí. Ve vesmíru strávil 526 dní, za což mu náleží 13. příčka kumulovaného času stráveného v kosmu při svých misích v rámci všech kosmonautů světa. Ozývaly se hlasy o možném dopadu současné ukrajinské krize a kvůli ní vyostřeným americko-ruským vztahům na kosmonautiku. Zatím však evidentně není důvod bít na poplach. Ředitel NASA Charles Bolden se k této otázce u příležitosti dnešního přistání rusko-americké posádky vyjádřil takto:
„Mám takový pocit, že lidé opomínají již 13letou nepřetržitou přítomnost posádek z celého světa na Mezinárodní kosmické stanici, která přečkala už více mezinárodních krizí. Není určitě bez zajímavosti, že roste počet lidí, kteří by nominovali ISS na Nobelovu cenu míru. To není triviální.“
(převzato ze serveru ASTRO.CZ)

ZAJÍMAVOST

Podle ruské televize byl startu přítomen i francouzský herec Gérard Depardieu, který v lednu 2013 získal ruské občanství. Na Bajkonuru prý ironicky poznamenal, že se nemohl stát kosmonautem, protože je příliš "impozantní". Čtyřiašedesátiletý Francouz projevil o ruské občanství zájem v souvislosti s vysokým zdaněním bohatých, které zavedla francouzská socialistická vláda.

Externí odkazy

SOJUZ TMA-10M na stránkách diskuzního fóra NASASPACEFLIGHT.COM

SOJUZ TMA-10M na stránkách serveru ASTRO.CZ