APOLLO 14, CSM-110 Kitty Hawk + LM-8 Antares
posádka:
Alan B. Shepard
Edgar D. Mitchell
Stuart A. Roosa
hmotnost lodi : 44 506kg
start: 31.1.1971 v 22.03 n.č.
přistání: 9.2.1971 v 22.04 n.č.
trvání letu: 8 dnů 00 hodin 01 minuta 57 sekund (u Měsíce 66 hodin 37 minut, 34 oběhů)
trvání pobytu na Měsíci: 33 hodin 31 minut
výstupy na povrch: 2
hmotnost přivezených hornin: 42,8 kg

3. úspěšné přistání na Měsíci. Velitelem byl A. Shepard, veterán programu Mercury, který vykonal první americký balistický kosmický skok 5.5.1961. Start i navedení na translunární dráhu proběhly bez problémů, jen při přestavbě lodi se pro závadu na spojovacích zámcích podařilo spojení s měsíčním modulem až při šestém pokusu. Po dvou korekcích dráhy byla lodˇnavedena 4.2. na dráhu kolem Měsíce. Poprvé bylo použito nové metodiky přistávání, kdy po dvou obězích byla celá lod' navedena na dráhu ve výšce 15 až 115km, čímž se ušetřilo palivo měsíčního modulu. Po oddělení měsíční sekce Kitty Hawk byla mateřská lod' Antares navedena na obvyklou vyčkávací dráhu ve výšce kolem 100km. Astronauti přistáli 5.2. v 10.18 n.č. s odchylkou jen 25 m od určeného bodu v hornaté oblasti Fra Mauro, kde měla přistát předchozí expedice. Téhož dne se uskutečnil první výstup, trvající 4 hodiny 48 minut, během kterého byla mj. instalována vědecká aparatura. Následujícího dne se uskutečnila druhá vycházka (trvající 4 hodiny 37 minut) ke kráteru ve vzdálenosti 1,5 km. Kosmonauti sebou vlekli ruční vozík a pro jejich fyzickou vyčerpanost a špatnou orientaci dodrželi stanovenou trasu jen částečně. 6.2. odstartovali z povrchu Měsíce na oběžnou dráhu a téhož dne se začali vracet k Zemi. Cesta zpět proběhla s jedinou korekcí a skončila přesně ve středu cílové oblasti 1400km jižně od ostrova Samoa poblíž čekající lodi New Orleans. Po přistání musela posádka naposledy do karantény.

MĚSTEČKO DUCHŮ
Toho lednového odpoledne panovalo na startovací rampě až tajemné ticho. Bylo způsobeno absencí lidských hlasů. Během výcviku se rampa a servisní věže hemžily činností. Kam člověk dohlédl, tam týmy techniků připravovaly obří raketu na její osudovou chvíli.
Alan Shepard, Ed Mitchell a Stuart Roosa vystoupili z mikrobusu. Shepard zaklonil hlavu a podíval se vzhůru na raketu, tyčící se do výše nad ním. Byla to tatáž scéna, kterou si vypálil do paměti před deseti lety, když kráčel k nosné raketě Redstone, aby se usadil do křesla MERCURY 3. "O kolik je ten gigant větší ..." říkal si. Saturn V se se svou pětkrát větší výškou než jeho Redstone se jasně rýsoval proti obloze a Shepard si připomněl, že je také stokrát silnější. Dokonce i záchranná věž - raketa na vrcholku jejich Apolla - byla dvakrát výkonnější než Redstone.
Nyní však nebylo na startovací rampě téměř ani živáčka. Většina členů pracovního týmu rampy byla pryč. Zůstali jenom ti, jejichž přítomnost byla pro předstartovní přípravu nezbytná.
"Je to tu jako v městečku duchů." Shepard si nepamatoval, jestli to řekl Mitchell nebo Roosa, nicméně to sedělo. Bílá oblaka nad nimi jako by dramatičnost scény ještě zvyšovala. Byl to větrem našlehaný kyslík, pocházející z enormního tlaku v masívním palivovém potrubí, který byl uvolňován přetlakovými ventily.



VYLEPŠENÉ APOLLO
V řídícím středisku se shromáždilo tři sta techniků a navigátorů. Tento tým zálohovaly další tři oddělené místnosti řízení startu. Ve všech bylo pro každý případ připraveno pět set lidí. Stovky dalších čekaly ve středisku konečného odpočítávání startu v Houstonu. Tisíce dalších žen a mužů sloužilo ve sledovacích stanicích kolem celého světa, na moři, na sledovacích a záchranných lodích a ve sledovacích letadlech, která již byla ve vzduchu.
Alan Shepard věděl, že vzpomínka na potíže APOLLA 13 je v čerstvé paměti každého z těchto lidí. Napětí konečného odpočítávání bylo v kosmické lodi téměř fyzicky hmatatelné. Nicméně byla tu i nová úroveň důvěry. Jejich kosmická lod' měla oproti Apollu 13 namísto dvou kyslíkových nádrží tři a přidaná nádrž byla od ostatních dvou izolována. Byl tu také další velmi vítaný přídavek - náhradní baterie o výkonu čtyř set ampér, která ve kterémkoliv momentu jejich letu mohla dodávat lodi elektrickou energii dostatečnou na uspokojení všech jejich potřeb.



ODPOČÍTÁVÁNÍ
V čase T-minus 110 minut se začalo s odpočítáváním kontroly systému přerušení. Astronauti procházeli kontrolní seznam.
T-minus 43 minut. Žádné problémy, žádné neočekávané překážky. Všichni tři měli výbornou náladu.
Odpočítávání hladce pokračovalo přes aktivaci záchranného systému. Systém bezpečnostního rozsahu měl samé "zelené", samé GO. Řídící středisko startů testovalo systémy přenosu energie do Saturnu V. Veškerá kontrola dopadla dobře.
V čase T-minus 20 minut byl oživen vlastním interním zdrojem lunární modul Antares.
T-minus 15 minut a velitelský modul Kitty Hawk je již závislý na svém napájecím systému.
Deset minut. Perfektní!
Osm minut.
STOP!
Apollo 14 bylo pořád v naprostém pořádku, ale bouřková fronta ze západu se vrhla na startovací rampu a zahrnula ji pořádným lijákem. Zevnitř Kitty Hawk, která měla venkovní ochranný štít, nebylo bouřku vidět.
Ozval se CapCom: "Zdá se, že budeme muset chvíli počkat, než se bouřka přežene."
Shepard si bručel pod vousy: "Proboha, zase?" Hlavou se mu začaly honit nepříjemné myšlenky. Jeho první pokus o let s Mercury-Redstone byl odplaven dolů koryty s průtrží mračen a ted' opět trčel na startovací rampě. Jeho druhý let měl být zpožděn kvůli dalšímu lijáku.
V řídícím středisku slyšel Shepardův hlas Deke Slayton. Přesně rozpoznal výbuch duševní frustrace svého přítele. Okamžitě se napojil na komunikační obvod a hovořil přímo se Shepardem. "Ty, jak to ted' vypadá, tak ta bouřka se přežene přímo nad námi a zmizí nad mořem," řekl. "Aspoň to máš ted' pohodlnější než v té tvé staré plechovce."
"Jo, určitě," zavrčel netrpělivý Shepard. "ti něco řeknu, Deke. Pohněte s tím."
"Vydrž chvilku, kamaráde."
Bouře chvíli bičovala odpalovací rampu a pak se vytratila nad mořem. Odpočítávání pokračovalo a prošlo všemi konečnými kontrolami. Startovní tým aktivoval destruktivní systém a přístupový můstek ke Kitty Hawk se zhoupnul bokem, pryč z cesty.
T-minus 3 minuty a 10 sekund. Apollo 14 nyní bylo na automatickém sekvenceru dlouho očekávaného povelu vlastního zažehnutí, jenž nechal zbytek odpočítávání na starost počítačům.
T-minus 50 sekund. Saturn V byl úplně přepojen na svoji vlastní, interní energii.
T-minus 8,9 sekundy.
Odpočítávání skončilo. Kosmickou lodí prolétla ozvěna...

START APOLLA 14
"Zapalovací sekvence, start!"
Hluboko pod Shepardem, Mitchellem a Roosou se v mžiku objevil vodopád, který explodoval pod pěti mohutnými motory prvního stupně. Do zahnutých deflektorů plamenů se vylila rychlostí dvacet osm tisíc galonů vody za minutu voda, aby absorbovala dolů směřující plameny, šlehající po obou stranách vysokého komplexu spolu s kaskádami páry, zběsile vyfukující stovky metrů vysoko.
Zbývaly dvě vteřiny ...
Zuřivost plamenů se zvýšila.
Dolů ještě pořád padala ledová sprška. Z rakety se sypaly kusy a pláty ledu. Ledová bouře na Floridě, ledový potah, jenž se utvořil nad podchlazenými okysličovadly a pohonou látkou velkých palivových nádrží a který padal a odrážel se od trupu rakety, neklamná známka vesmírného věku, že monstrum je připraveno vzlétnout.
"Všechny motory běží..."
"Nula!"
Astronauti měli pocit, že se lehce pohnuli. Ke svému překvapení se začali mírně trhaně, ale velmi decentně zvedat. Venku tomu ovšem tak nebylo.
Čím déle první stupeň hořel, tím dále bylo slyšet jeho hlasitý řev. Vědci přirovnávali divoký řev Saturnu V k výbuchu sopky Krakatoa, jenž v roce 1883 od sebe odtrhl ostrovy Sunderské úžiny.
Než motory prvního stupně opustily věž odpalovací rampy, uplynulo deset sekund.
Uplynulo třicet sekund. Patnáct tun paliva se přeměňovalo každou vteřinu na ohnivý tah. Ted' se přetížení ve zrychlujícím obrovi výrazně zvýšilo.
Hranice rychlosti zvuku zůstala daleko za nimi. Uvnitř Kitty Hawk se rozhostilo tajemné ticho.
"Připraveni na přepřahání," hlásili astronauti.
Dvě a půl minuty od prvního pohybu přetížení způsobilo, že byli čtyřikrát těžší než v době startu.
Uslyšeli kovové rány a zvuky provázející detonace náloží pro odhození nyní už prázdného stupně.
Pět motorů se přesně podle plánu zapálilo a posádka Apolla 14 byla náhlým zrychlením vmáčknuta do anatomických sedadel.
Zemská atmosféra zůstala pod nimi. Najednou k nim pronikl nový zvuk. Jako kdyby někdo bušil do kosmické lodi gumovou palicí. Zvuk pocházel z výšlehu plamene po automatickém zážehu záchranné věže, která byla společně s ochranným štítem kolem Kitty Hawk se škubnutím odpálena pryč. poprvé tak bylo vidět průzory ven. Zážehová raketa spolu s menšími raketami odhodila již více nepotřebnou záchrannou věž stranou jejich letové dráhy.
Natahovali se ve snaze vidět průzory ven. Bezúspěšně. Směřovali vzhůru, a ta zahlédli jen čerň vesmíru.
Jednáct minut. Druhý stupeň vyprázdnil své nádrže a odmlčel se. Opět to snimi škublo v popruzích dopředu a opět byli vmáčknuti do polstrování sedadel, když se zapálil třetí stupeň.
Za dvě minuty, stále těžce naložen palivem se třetí stupeň vypnul. Byli na oběžné dráze.

LOI

Po téměř dvou obletech Země přijali z řídícího střediska zprávu: "Čtrnáctko, můžete uskutečnit translunární navedení na oběžnou dráhu. Máte zelenou."
Translunární navedení (LOI). Jejich jízdenka na Měsíc. Ed Mitchell zvedl vítězně pěst v rukavici. Probírali poslední položky kontrolního seznamu a opět zažehli oheň. Třetí stupeň Saturnu byl znovu zapálen. Lod' pozvolna akcelerovala z 28200 km/h na 40200 km/h a postupně napřímila svou trajektorii z kružnice okolo Země k dlouhé přímce směřující k Měsíci.
"Jsme na cestě, hoši!" vykřikl Shepard.
Stu Roosa zvedl zat'atou pěst. "Jdeme na to!" zvolal.

PROKLETÉ ZÁPADKY
Stu Roosa začal rozpojovací postup. Musel se otočit a zasunou příd' Kitty Hawk "nos na nos" do lunárního modulu Antares. Při minulých letech Apolla byl tento manévr lehce proveden. Antares byl zaparkován v "garáži", která byla připevněna k horní části nyní již prázdného třetího stupně. Stu Roosa se od stupně oddělí, kousek odletí stranou a vmanévruje zpátky pro spojení s měsíčním plavidlem. Z horní části Kitty Hawk vyčnívala sonda šípového tvaru, kterou měl Stu spojit s protikusem kuželovitého tvaru umístěného na přídi Antaresu. Systém háků měl zajistit pevné spojení mezi dvěma loděmi a tunel, jímž měli astronauti proplouvat z jednoho plavidla do druhého.
Tři kovové západky velikosti cigarety se měly uvnitř protikusu zamknout a posunout obě kosmické lodě tak blízko k sobě, aby mohlo dvanáct větších a silnějších západek na stejných spojovacích mezikružích pevně zaklapnout.
"Jdeme na to," řekl tiše Shepard.
"Houstone, jsme ve finální poloze pro spojení," informoval Roosa řídící středisko.
"Rozumíme. Máte zelenou, Kitty Hawk."
Pilot velitelského modulu Roosa zažehl malé řídící raketky. Kitty Hawk a těžký servisní modul se decentně šinuly k cíli spojení.
Šíp vklouznul do čekajícího kužele. "Sakra, chlape, trefils to rovnou do černýho, Stu," potvrdil Mitchell. Astronauti čekali, až se ozve cvaknutí západek, a dívali se na kontrolní panel, jestli se rozsvítí zelená kontrolka potvrzující spojení. Neozvalo se ani cvaknutí, ani se nerozsvítila kontrolka.
Užasle hleděli na spojovací sondu, kterak vyklouzla z Antaresu. "Co se to hergot děje?" Shepard se ptal netrpělivě. Stu provedl perfektní spojení, ale "nevzalo" mu to.
"Houstone, nepodařilo se nám zabezpečit spojení," volal Stu na Zemi. V řídícím středisku se k týmu ve službě přidružilo napětí. Pak se ozvalo: "Roger, Kitty Hawk. Máte zelenou na další pokus."
Stu se obrátil na Sheparda. "Alane, co myslíš?"
Shepard se nedal vyvést z rovnováhy. "Poloha byla perfektní. A ty také. Jedeme znovu."
Stu přikývl. "Houstone, pokusíme se o to ještě jednou."
Shepard a Mitchell pouze přihlíželi. Roosa manévroval s těžkým velitelským a servisním modulem vynikajícím způsobem. Perfektně vyrovnaná sonda a kužel se opět dokonale spojily.
A oddělily se.
Roosův hlas plný zklamání se nesl řídícím střediskem. "Houstone, nespojili jsme se. Stahujeme se zpátky a popřemýšlíme, co s tím."
"Roger, Kitty Hawk. My uděláme totéž."
Na posádku kosmické lodi padly starosti. Neúspěch spojení se měl dále odrazit ve zrušení Sheparda a Mitchella na Měsíci. V případě, že by se přistání zrušilo, Apollo 14 mělo letět alternativní misi, která spočívala v kroužení kolem Měsíce po dobu dvou dnů s cílem zmapovat a podrobně zkoumat jeho povrch novými kamerami a přístroji.
Mise Apolla 14 ted' naprosto vázla na mechanických západkách, které nepotřebovaly ani tlak v hydraulice, ani elektrickou energii, ani pneumatický pohon. Kovové části měly úplně jednoduše do sebe zapadnout, zacvaknout a zaháknout se. Bylo úpně na mrtvici, že byli brzděni jedním z nejjednodušších mechanizmů celého programu Apollo.
Na Zemi se spojení "sondy a kužele" pokaždé podařilo. Ve vesmíru se to nepodařilo ani jednou.
Součásti byly naprosto stejné. Jeden muž z řídícího střediska přejížděl prsty po hladkém kovu. "Jestli se do toho mechanizmu, který je identický se "čtrnáctkou", dostaly nějaké úlomky, nebo dokonce i nějaká nečistota, je možné, že pak zabraňuje západkám ve stlačení. A to tedy samozřejmě zabraňuje i v jejich zapadnutí na místo.
Krucinál, jestli tohle je ten důvod, tak by tedy Stu měl pokračovat v pokusech o spojení. Opětovnými nárazy by se mohlo to, co mechanizmus západek blokuje, uvolnit."
"Řekni mu, at' se o to pokusí znovu."
Během další hodiny se Roosa třikrát pokusil svým přesným manévrováním o spojení Kitty Hawk. Třikrát vklouzla šípovitá sonda do správné polohy. Třikrát se ozvalo z vesmíru: "Nezadařilo se."
Vynořila se další potíž. Roosovo časté manévrování s Kitty Hawk odebíralo omezenou zásobu paliva kosmické lodě. Řídící středisko lakonicky oznámilo, že se Stu může ještě jednou, maximálně dvakrát pokusit o spojení a pak už toho bude muset bohužel nechat.
Mezitím se do řídícího střediska vřítilo několik mužů, kteří až doposud pracovali na řešení situace v simulátorech. "Myslíme si, že jsme na něco přišli," oznámili. Cap Com tlumočil jejich slova Roosovi.
Změnte postup. Nalétávejte na spojení rychleji a tvrdě. Vražte spojovací sondu do kuželovitého protikusu tak hluboko, jak jen to bude možné. Když bude konečná rychlost dostatečně velká a nasazení absolutně přesné, západky by se měly pod nárazem poddat. To by mělo vehnat Kitty Hawk do Antaresa tak tvrdě, aby se všech dvanáct západek spojovacího okruží naráz zaklaplo. Když už tedy jsou menší západky, které za normálních okolností měly provést první spojení, vadné, tím pádem by se obešly a došlo by ke kýženému spojení.
Jenže.
Nikdy to nebylo takto provedeno, až ted'. V simulátoru.

BUD' ANEBO
Roosa neztrácel čas přípravou na to, co spolu se svými kolegy astronauty nazval a co si také uvědomili, že je, pokus "bud' anebo".
"Houstone," volal Shepard, " máme pro vás LM na televizní obrazovce."
"Rozumíme Kitty Hawk, vidíme. Na protikusu jsou škrábance ... sonda vklouzává do cíle."
Připojil se Roosa: "Houstone, nahlaste mně stav paliva."
Ani jednomu z nich se odpoved' nelíbila. "Kitty Hawk, budeme přehodnocovat váš pokus o spojení."
"Rozumíme Houstne."
Napětí rostlo současně s lesknoucím se Apollem, které jako by se pohybovalo po neviditelných kolejích k měsíčnímu výsadkovému modulu.
"Houstone, jdeme na to" tiše oznámil Roosa.
"Hodně štěstí, Kitty Hawk."
"Jo, z prdele štěstí. To určitě! pomyslel si naštvaný Shepard. Bylo načase přestat se babrat s opatrným manévrováním a strachováním se, že vyplácají palivo.
Je čas otevřít škrtící klapku naplno, na doraz, až k požární přepážce.
"Stu!"
Roosa se podíval na svého velitele.
"Stu, zapomeň na šetření palivem. Tentokrát to pořádně osol!"
Kitty Hawk vyrazila vpřed.
Roosovi zněl stále v uších Shepardův povel "Osol to!", i když sonda na špičce Kitty Hawk vrazila do kuželovitého konce protikusu lunárního modulu.
Obě lodi se nárazem rozhoupaly. Všichni se měli strach i nadechnout, aby obě lodi zase náhodou ještě jednou od sebe neodskočily.
Naslouchali se zvýšenou pozorností. Věděli, že nejen jejich mise, ale i osud celého projektu Apolo závisí jenom na jediném zvuku.
Cvak! Kontrolka spojení se rozsvítila.
"Je tam!" Tři astronauti zařvali jako jeden muž posledním zbytkem zadržovaného dechu. Nadšení opadlo stejně rychle, jak přišlo. Jejich oči spočinuly na Shepardově panelu s údaji.
Alan pomalu otočil hlavu. Vrásky, které mu brázdily čelo, byly náhle pryč, jak kouř odvátý větrem.
"Jsme spojení na pevno," tiše oznámil.
Roosa praštil do tlačítka komunikačního spínače. "Houstone, jsme spojení na pevno."
"Rozumíme, Kitty Hawk. Potvrzujem příjem." CapComova slova bylo stěží slyšet. V pozadí řídícího střediska vypukl blázinec. Radovali se jako pominutí.
Shepard setřepal ze sebe euforii úspěšného spojení. "Houstone, jsme připraveni pracovat."
Jenže Houston šlápl na brzdy. Měli oprávněné výhrady k unáhleným závěrům. Šéf letových operací Sig Sjoberg řekl vedoucím týmů, že si dá "sakramentskýho majzla na to, aby ta věc skutečně splňovala všechny podmínky ke spojení, a znovu opakuji - předtím, než přikročíme k přistání na Měsíci.
Ze svého postavení měl Sig pravdu. Předpokládejme, že Alan a Ed provedou perfektní přistání a všechny úkoly na měsíčním povrchu, odstartují zpět nahoru a pak se jim nepodaří spojit s velitelským modulem, co pak? Jejich jediná šance na přežití, úspěšnost mise ponechejme stranou, by znamenala uskutečnit nikdy nevyzkoušené spojení Kitty Hawk s Antaresem. Mezi obě lodi by se natáhla lana a musela by se provést improvizovaná "kosmická procházka" spojená s přenášením beden s měsíčními horninami z jedné lodě do druhé.
CapCom Shepardovi a jeho posádce připomněl, že jsou vzhůru celých devatenáct hodin. "Musíte si odpočinout," nařídil.

PŘISTÁNÍ POVOLENO

Na konci desetihodinové přestávky je z Houstonu CapCom pozdravil slovy: "Jak jste se chlapci vyspali?"
"Moje matrace je příliš tvrdá," stěžoval si Roosa. Ve stavu beztíže to samozřejmě byla holá lež, ale Stu to prohlásil s kamenou tváří.
Shepard neměl na žertování náladu. Zíral na reproduktory v kabině, dokud řídící středisko neohlásilo: "Máte zelenou."
Přistání na Měsíci bylo opět na programu. Testy na Zemi prokázaly, že i malý kousek nečistoty či úlomek materálu mohl zapříčinit selhání Roosových spojovacích manévrů a že tedy v případě potřeby bude nutno jejich dřívější "zteč beranem" opakovat. Když Shepard uslyšel tuto zprávu, celý se rozzářil. "Bezvadný!" vykřikl.
Bez sebemenších potíží se dostali až za polovinu cesty k Měsíci. Zemská přitažlivost se zmenšila, Měsíc přebíral vládu.
Druhý den vletěli za odvrácenou stranu Měsíce a do 32 minut trvající nucené vysílací pauzy přerušení signálu se Zemí. O třináct minut později zažehl Roosa velký motor aby snížil rychlost o dva tisíce mil za hodinu.
"Chytili jsme se na orbitu," potvrdil Roosa hned, když se vynořili ze stínu odvrácené strany.
"To je tedy ale divoké místo," pronesl Shepard.
"Fantastické!" vykřikl Roosa. "Nebudete tomu věřit, ale vypadá to přesně jako na mapě."
Mitchell zíral užasle dolů. "To je nejnehostinnější a nejopuštěnější kus země, jaký jsem kdy viděl," dodal.
"Jdeme na to, hoši," přerušil vyhlídkovou jízdu Shepard.

ANTARES JDE NA PŘISTÁNÍ
Roosa je snesl na eliptickou dráhu s nejnižším bodem deset mil nad povrchem. To mělo Shepardovi a Mitchellovi ušetřit palivo pro kritickou fázi těsně před přistáním. Měl to být jejich největší triumf, přistát přímo do "černého".
Při dvanáctém obletu se Shepard a Mitchell, oblečeni v natlakovaných skafandrech, oddělili od Kitty Hawk. Jak se obě kosmické lodi oddělovaly, sledoval Stu Roosa každý jejich pohyb. "Oukej," volal Antares, "odlétáte. Zdáte se být skutečně stabilní. Odsunuji se od vás."
V dalších čtyřech hodinách zkoumali Shepard a Mitchell při přeletech nad místem přistání v pahorkatině měsíční krajinu ve Fra Mauro a kontrolovali systémy a program počítače lodě. Pak už měli "zelenou", zažehli sestupový motor a snášeli se dolů k povrchu.
Zahnuli nad Fra Mauro. V přistávacím modulu vzrůstalo napětí. "Tady je, fakticky obrovskej," vysílal Mitchell. "S příštím přeletem to vypadá dobře."
Při přeletu místa přistání rozpoznal Alan blízké krátery. "Mám kráter Cone, Triplet a Doublet," hlásil Mitchellovi. Oba muži pozorovali, jak se pod nimi odvíjí povrch. "Star a Sunrise. A přesně támhle ..."
"Před nosem," souhlasil Mitchell.
"Máme je!" řekl Shepard se vzrušením v hlase. "Jasně, jsou to oni. Bezva! Myslím, že je příště poznáme."
Mitchell hlásil jednotlivé položky kontrolního seznamu, opakoval každý detail, aby se nic nevynechalo. Pak už byl čas začít celou generální zkoušku počítačem řízeného sestupového programu.
"Poslední kontrola před přistáním," oznámil Alanovi. "Je čas to spustit." Generálka byla vlastně kompletním zkušebním během palubních počítačů výsadkového modulu a pro všechny jeho systémy, které měly být použity pro let po sestupové dráze k Fra Mauro.
"Mám to," odpověděl Shepard. Aktivoval simulovaný profil sekvence sestupu k měsíčnímu povrchu tak, jak už to mnohokrát s Edem dělali na pozemských simulátorech. Toto, doufal, by měl být už poslední, konečný běh.
Čísla se míhala a kritická sekvence projížděla počítačem. Měl-li se nějaký problém vyskytnout, ted' byl čas chybu najít a opravit.
"Zkušební sestup začal," ohlásil Shepard. "Počítač začíná se zkušebním sestupem."
"Přesně," potvrdil Mitchell.
Při této generálce kromě zážehu setupového motoru probrali postup tak, jak měl proběhnout ve skutečnosti. Jenže ihned po začátku simulace něco neklaplo. Monitory jim měly ukazovat, že počítače napodobují zážeh motoru a že tedy začali se sestupem, jako by už byli skutečně na cestě.
"Alane?" zvolal Mitchell. "Neukazuje se nám sestupová sekvence."
V Shepardově hlasu zazněly pochybnosti. Volal Houston: "Hej, rozjel se nám program přerušení přistání!"
Všichni v řídícím středisku se nahnuli k panelům s monitory. Všem se honila hlavou tatáž myšlenka. Kdyby už šlo o skutečné přistání, kdyby se pokoušeli zažehnout motor a program přerušení přistání by tam skutečně vlítl, Shepard a Mitchell by se nikdy na Měsíc nedostali. Tento program by vyvolal rychlou sekvenci událostí. Motor odpalovacího stupně výsadkového modulu by vyplivl oheň, stupně by se od sebe oddělily a počítače by nasadily Alana a Eda na kurz setkání s mateřskou lodí Kitty Hawk.
"Rozumíme, Antaresi," reagoval Houston. Měli připravena želízka v ohni. Proto ta zkouška. "Zkuste znovu sestupový program."
"Rozumíme, Houstone, a ..." Shepard se náhle odmlčel, protože na palubních monitorech se objevilo, že tentokrát se motor zažehl přesně podle plánu. Mitchell visel očima na panelu. Přístroje ukazovaly, že simulace právě probíhá. "Máme tu simulovaný start motoru. Všechno naskočilo, jak má být."
"Sestupový program začal," oznámil Shepard Houstonu. "Jedeme dolů."
Simulace se opět zastavila. "Houstone!" Jasně slyšeli znepokojení v jeho hlase. "Opět najel program přerušení přistání."
Mitchell se obrátil na Sheparda. "Ty, Alane, máme snad černej den, nebo co?"
CapCom byl stejně zmatený jako dva muži, švižně uhánějící nad divoce rozeklanou měsíční krajinou. "Tady Houston. Určitě nemá nikdo z vás prst na knoflíku 'přerušení'?"
Oba astronauti se podívali. Tlačítko "panika", které se mělo v případě nouze stisknout, bylo bezpečně zapouzdřeno průhlednou plastikovou bublinou, která zabraňovala náhodnému spuštění. Nicméně ten záhadný signál neustále ochromoval jejich počítač.
"Nikdo prst na tlačítku nemá," odpověděl Shepard.
Mitchellův hlas zůstával nevzrušený, tak jak jej Shepard dobře znal. "Přístroje na palubní desce hlásají, že všechno klape. Alane, všechno je precizní. Všechno jede normálně."
"Houstone, ozvěte se. Co se s tou lodí děje?"
Čas na řešení problému byl omezen. Dělalo to něco málo přes tři hodiny. Odborníci si uvědomili, že by počítače Antaresu mohli přeprogramovat tak, aby ignorovaly příkaz přerušení. Jenže to by zlikvidovalo i jejich možnost automatického přerušení. A to už bylo riziko.
Zazvonění telefonu vzbudilo Donalda Eylese, počítačového kouzelníka z Massachussetského technologického institutu. Přehodil si přes pyžamo kabát. Ve chvíli, kdy otevíral dveře, zastavoval už před domem v nájezdu do garáže automobil Air Force - vojenského letectva. O chvíli později už byl na cestě do své kanceláře v Draper Labs.
Elyes, jenž vyvinul počítačový program pro lunární modul a znal jej lépe než kdokoliv jiný, vyslechl problém, přikývl, usedl za klávesnici svého počítače a začal psát nový program, jenž měl vyloučit selhání ve čtvrt miliónu mil vzdáleném lunárním modulu. Přišel na způsob, jak nežádoucí signál zrušit a přitom ponechat oběma astronautům volbu přerušení přistání.
Prsty mu hbitě běhaly po klávesnici. Uplynulo devadesát minut. Odstrčil židli dozadu a prohlásil: "Hotovo." Jeden z odborníků okamžitě zadal program do počítače lunárního simulačního modulu v Houstonu. Čísla zkušebního testu se míhala před očima.
"Je to perfektní!" vykřikl technik u monitoru počítačových systémů. Ředitel letů Jerry Griffin vyštěkl na svůj tým: "Tak a doručte jim to!"
Alanovi a Edovi zbývalo do chvíle, kdy se jejich výsadkový modul měl objevit nad místem měsíčního povrchu, kdy měli provést skutečný zážeh sestupového motoru, třicet minut. Jinak se mohla celá mise sesypat. "Tady CapCom, Antaresi. Nový počítačový program byl překontrolován. Posíláme vám jej."
Elektronické signály byly vyslány rychlostí světla k pavoučí vesmírné lodi. Nakonec se ozvalo: "Antaresi, přenos je hotov."
Alan se obrátil na Mitchella. "Máme všechno. Ted' je řada na tobě, Ede."
Mitchell ztlumil světla. Pozoroval jasně svítící čísla a závodil s časem, aby přeprogramoval počítače s novými údaji sestupového profilu letu. Shepard mlčky přihlížel. Ed krmil logické obvody systému šedesáti přesně seřazenými sadami nových informací.
"Můžeš na to vlítnout, Alane."
"Houstone, máme to," hlásil CapComovi Shepard.
"Dobrá práce, Antaresi."
"Houstone, najíždíme na sestupový program," oznámil Shepard.
"Antaresi, máte zelenou."

ČERNÝ DEN

Antaresův sestupový motor oživl průzračným plamenem, tančil na ohni a obloukem se snášel k měsíčnímu povrchu. Od přistání je dělilo dvanáct minut a třináct sekund. Lod' se s tupým duněním kolébala dopředu a dozadu, ze strany na stranu. Vesmírná turbulence. Pokaždé, když polohová tryska vyplivla oheň, slyšeli vzdálený dutý zvuk a v nohou a rukou ucítili úder.
Měsíc už neviděli. Ted' je udržovala jen slepá víra v systémy Antaresu. Padali dolů a pozpátku a jejich oči hleděly do vesmíru.
Pět mil vysoko.
"Jedem dolů, přesně podle návodu," oznámil Mitchell nezúčastněně. Usmál se na svého kolegu. "Černej den skončil?" uchichtl se.
Jenže černý den ještě neskončil. Smůla se jim lepila na paty. Když mu Ed sdělil špatnou zprávu, Shepard se právě odvrátil od palubní desky a díval se ven.
"Alane, nedostávám poslední vyhodnocení radaru, řekl.
Shepard ani nemrkl. V příručce s pravidly stálo: "Zákaz přistání bez radaru. Přerušte jej."
"Zkusím to probrat znovu, Ede."
"Oukej," odpověděl Ed. Odmlčel se, aby potvrdil funkci radaru.
"Nic Alane. Žádné zlepšení." Další odmlka.
"Zatracenej černej d..."
Zatím pořád byli "vizuálně slepí". Jejich jediné oko, hledící pod ně, dolů, byl radar. Nefungující radar. Nic jiného nemohlo počítači sdělit jejich přesnou výšku.
Dvacet tisíc stop. Začínalo přihořívat.
"Tady Houston." Opět ten starostlivý tón. "Nevidíme žádné blokování systému přistávacího radaru." Shepard byl klidný. Rozumíme Houstone. Děláme na tom, snažíme se jej zaktivovat."
"Houstone," volal Alan, "palubní navigační systém nedostává žádné údaje. Náš přistávací radar je mimo."
Letěli k Měsíci bez svého elektronického oka. Řídící středisko zvažovalo možnosti. "Mohli bychom je nechat otočit, ještě než klesnou pod deset tisíc stop. Tím pádem budou moct sledovat povrch."
"To je fakt, takto by mohli přistát bez radaru."
"Ne! Spálí příliš mnoho paliva. Budou mít prázdné nádrže ještě před přistáním. Je to příliš riskantní. Mohli bychom je ztratit."
CapCom: "Sedmnáct tisíc pět set stop." Shepard začínal pěnit. Rozumíme, Houstone. Našli jste už, chlapi, něco?"
"Je to negativní, Antaresi."
"Antaresi," přilétla obávaná slova, "budeme muset přikročit k procesu přerušení přistání."
A přistání s celým projektem Apollo je v čudu, pomysleli si Shepard a Mitchell.

REBEL SHEPARD

Shepard vyvolal postup přerušení přistání. "Oukej, ve třinácti tisících překlopíme modul, zaktivujeme program stoupání..." Slova z něj lezla jak z chlupaté deky.
Morouský CapCom odpověděl: "To je příkaz, Alane."
Shepard podrážděně reagoval slovy: "Jsme si plně vědomi, jaká jsou pozemská pravidla Houstone."
CapCom: "Konečné odpočítávání přerušení přistání začne ve čtrnácti tisících stopách."
"Do hajzlu s tím!" pomyslel si Shepard. Otočil se na svého kolegu. "Ede," oznámil mu, "jestli se ten radar nechytne, tak ji překlopíme a poletíme dolů bez něj."
"Krucinál," vybafl Shepard, "oba dva víme, že to zvládneme!"
"Proto jsme tady," po chvíli odvětil Ed. "Oukej, Alane. Oba dva známe rizika podnikání. Tady to světlo, ty stíny, naše vnitřní vnímání...budeme mít co dělat se zkreslením vizuální orientace. Můžeme být na okraji kráteru dříve, než si stačíme uvědomit, co do nás narazilo."
"Nemůže to být přece horší, než se přihrnou na přistání na palubu Ticonderogy v noci a s požkozenou stíhačkou, nebo jo?"
"Ty, Alane, tohle je trošku jiné."
"Já vím. Není tu tma jak v pytli a nemusíš se potýkat s palubou kymácející se čtyřicet stop nahoru a dolů." Ústa se Shepardovi roztáhla do širokého úsměvu a pak dodal: "Máš pravdu, Ede. Je to rozdíl. Je to lehčí."
"Antaresi, jste na patnácti tisících padesáti."
"Rozumíme, Houstone," vzal na vědomí Shepard. O přerušení přistání nepadlo ani slovo.
CapCom udržoval kontakt. "Antaresi, jste ve čtrnácti tisících sedmi stech."
"Rozumím, Houstone. Pořád se pokoušíme znovu aktivovat radar."
CapCom, naléhavě a vzrušeným hlasem, řekl: "Antaresi, zkusíme něco. Chceme, abyste resetovali váš jistič."
"Houstone, rozumíme," odpověděl Alan. "Máme to odpojit, co?"
"No, když to funguje u mého opékače topinek," souhlasil Mitchell.
Shepard klapnul páčkou jističe a vypnul tím přívod proudu do radaru. Zatlačil páčku zpět a nahodil radar do pracovní polohy.
Plamen se začal odrážet od vyšších vrcholků pod nimi. Hory, balvanová pole a zející krátery čekaly.
Řídící středisko obestřela hrůza. Není východiska. Přišel čas přerušení přistání.
"Moment, Houstone!" vyletěl z reproduktorů a sluchátek Mitchellův hlas.
Ed se podíval na Sheparda. "Alane, mrkni se na tohle."
"Houstone," oznámil klidně Alan. "Radar naskočil."
CapComův hlas ostře pronesl:"Antaresi! Potvrzujeme příchod údajů z palubního navigačního systému. Všechny systémy pracují. Máte zelenou k přistání."
"Tím si můžete být jistí, Houstone."
"Vaše výška je třináct tisíc."

Shepard vyrazil válečný pokřik a rukou v rukavici plácl Mitchella do zad. "Sakra, Ede, takhle se nám to ještě nepodařilo."
"Deset tisíc dvě stě," hlásil CapCom.
"Houstone, překlápíme se."
"Vypadáte dobře."
Sedm tisíc stop.
Ted' už měli s místem přistání vizuální kontakt. Přes přízračný plamen bylo zřetelně vidět povrch pod nimi. "Je to pěkně drsná ranvej," poznamenal Mitchell.
"To je ale pohled!" zvolal Shepard.
"Kráter Cone," hlásil Mitchell, "a je přmo před námi."
"Tisíc," oznámil Mitchell, "a jsme přesně."
"Antaresi, máte zelenou pro přistání,"hlásil CapCom.
Shepard kličkoval. Trysky vrhaly plamen znovu a znovu a držely je ve vzpřímené poloze.
Alan zaměřil svůj pohled na kamenitou plošinu před nimi. "Radši bysme se měli trochu posunout," řekl Edovi.
"Dobře's to udělal." Mitchell ukázal napravo. "Přesně tady. Můžeme přistát tady ... plynule klesáme, dolů, dolů, dolů ... Vidím prach, Alane."
"Dvacet stop. Sestupujeme rychlostí tří stop za vteřinu ... deset stop ..."
Malá sonda pod Antaresem bodla do Měsíce.
"Kontakt," hlásil Edvard.
"Škrtící klapka zavřena,"oznámil Shepard.
Plamen zmizel.
Tajuplné ticho. Dokud je Ed nepřerušil zvoláním: "Senzace! Jsme na Měsíci."
"Přistáli jsme dobře, Houstone," volal Alan CapComa. Je to tu nejplacatější kus široko daleko."
Byli pouhých šedesát stop od bodu "X", který si označili na své mapě pro přistání před mnoha týdny.

PRVNÍ KROKY

Shepard sesoupil z malé verandičky před průlezem. Pozpátku. Nejdřív jedna a pak druhá noha. Děvet přičlí žebříku. Pauza. Chytil se opatrně zábradlí a odstrčil se dozadu. Poslední tři a půl stopy dolů byly jak ze zpomaleného filmu.
"Trvalo to dlouho, ale ... jsme tady!"
V řídícím středisku, kde to všechno začalo, se rozzářily úsměvy. Zdálo se, že sdílejí pocity muže na vzdáleném Měsíci.
"Na starýho chlapa to není špatný, co?" komentoval CapCom.
Shepard pozoroval Eda Mitchella sestupujícího dolů po žebříku, aby se k němu v prašné měsíční půdě připojil. Oba muži začali s prací přesně podle plánu. Do kontejnerů ukládali kameny a půdu, které měli zkoumat vědci na Zemi. Na stožáru, zatlučeném do povrchu planety, vztyčili vlajku.
Odnesli přenosnou televizní kameru asi šedesát stop daleko, bezpečně ji umístili na trojnožce na měsíční povrch tak, aby snímala Antares a oba astronauty při práci.

MET

Vyložili nové zařízení pro pohyb po Měsíci. Byl to MET, stavebnicový transportér. Astronauti tento výplod "supermoderního vědeckého vývoje" překřtili. Dali mu jméno "měsíční rikša".
MET nesl velkou zásobu nářadí, fotoaparátů, přístrojů, bezpečnostní lano, jádrovnice na odebrání vzorků měsíčního povrchu, mapy a grafy pro Sheparda a Mitchella, sloužící k navigaci jejich cesty v kráterech a kolem nich, pro orientaci v průrvách, roklích a balvanových polích. Byl tu i ALSEP, promyšlená sada povrchových experimentů.

KONEC PRVNÍHO MĚSÍČNÍHO VÝLETU

Čas jejich první procházky po Měsíci se protáhl na čtyři hodiny a padesát minut, a tak mohli do Antaresu donést další kameny - dva z nich o velikosti fotbalového míče. K vytažení kamenů v hermeticky uzavřených kontejnerech do horního stupně výsadkového modulu použili dlouhý kladkostroj.
Kartáčovali, setřepávali a snažili se smést ze svých skafandrů co nejvíce měsíčního prachu. Vystoupili po žebříku až na "verandu".
První výlet byl u konce. Astronauti lezli po čtyřech, jako malí kluci do domku ve větvích stromu, pomalu do kabiny. Hermeticky za sebou uzavřeli průlez, natlakovali lod' a "vypnuli". Houston jim doporučil sníst dávku jídla a vypít co nejvíce vody. Skafandry doplnili kyslíkem a vodou, překontrolovali zásobník s bateriemi a systémy a konečně zbaveni neobratných skafandrů si libovali v pohodičce. Těla i duše znavené, usnuli.

KE KRÁTERU CONE

Byli vzhůru dávno před koncem plánovaného desetihodinového odpočinku a spánku. Nasnídali se a "zat'ukali na dveře" řídícího střediska. "Haló, vy tam dole! Už jsme vzhůru a plní síly," oznámil netrpělivě Shepard CapComovi. "Posádka je v perfektní kondici."
Aby mohli začít nejdůležitější den měsíční vycházky o dvě hodiny dříve, chtěli odstartovat s časovým předstihem. Lékařský tým dal svolení, vedení mise mělo radost a CapComovi nahlásili: "Jen je pust', at' jdou."
Toto byl první "celogeologický den" na programu projektu Apollo.
Na cestu ke kráteru Cone připravili i vozítko MET. Očekávali totiž, že jim cestu značně ulehčí a že nebudou muset tahat měsíční šutráky sami. Fra Mauro měla silnější a hlubší vrstvu prachu než jiná místa předchozích přistání projektu Apollo. Pohyb METu nebo chcete-li rikši byl ekvivalentní pohybu pluhu v hlubokém písku.
"To je směšné," bručel Mitchell na Sheparda. "Pojd', vezmeme tu pitomou rikšu a poneseme ji." Shepard souhlasil a hned se z "vycházky" staly galeje.
Vypadalo to, jako by navigační mapy byly připraveny pro nějakou jinou planetu, a ne pro oblast Fra Mauro. Z procházky se stala horečná, zdlouhavá cesta, která jim odebírala sílu a opakovaně je frustrovala, protože ztráceli přehled o tom, kde jsou, a pak se přistihli, že maří čas, protože nebyli schopni určit, kterým směrem jdou.
Začínali mít neuvěřitelně velkou spotřebu kyslíku. Oba byli propocení až na kůži. Vnitřní teplota skafandrů šplhala nahoru. Často se zastavovali k odpočinku.
"Blbý kráter," bručel Shepard mezi hlubokými nádechy. "Jako kdyby zkoušel, co vydržíme."
Pak se před nimi náhle objevilo strmé stoupání. Svah, jenž se táhl čtyři sta stop až k okraqji kráteru Cone.
Aby dosáhli cíle, museli by vylést přes mohutné balvanové pole, které vypadalo značně neutěšeně. Všude se válela sut' a kusy rozbitých kamenů, některé z nich o velikosti malého domku. Věděli, že jejich časový limit je už téměř vyčerpán a že Houston jim brzy nařídí vrátit se zpět k Antaresu.
"Jeden krok nahoru," hlásil Shepard Houstonu, "a sklouznete o půl kroku dolů."
Čas, kyslík a fyzická síla. Toho všeho byl už jenom zbytek. Zápasili se strmým srázem kráteru už celou hodinu a půl. Byli na pokraji fyzického vyčerpání.
"Je to těžké, velmi těžké," pronesl unavený a skleslý Shepard. Vedoucí týmů řídícího střediska rozhodli, že oba muži jsou na hranicích svých možností a od okraje je dělí ještě asi sedmdesát pět stop, a proto aby se vrátili. Řekli CapComovi: "Nahlas jim, že končíme. At' se vrátí zpět k lodi."
"Alane, Ede! Už jste chlapi, přetáhli do povoleného limitu třiceti minut a i ten ted' uplynul," přišla neradostná zpráva z Houstonu.
"Myslíme, že byste už měli začít se sbíránjím kamenů."
Vysoký okraj kráteru Cone zůstane nezdolán.
"Já si myslím, že jste všichni poserové," řekl všem Mitchell.
Astronauti popošli k nejbližším velým balvanům v blízkosti. Odštípávali vzorky, zaznamenávali každý detail.
Cesta dolu sutí bylanesrovnatelně lehčí prodírání se nahoru. Teplota jejich skafandrů klesla na normál, a tak vyrazili s novým elánem a energií, aby dokončili experimenty spojené s procházkou po Měsíci.
Pak už se před nimi vynořil výsadkový modul.

MĚSÍČNÍ GOLF

"Houstone," upozornil Alan řídící středisko. Z kapsy skafandru vytáhl malou kovovou přírubu a opatrně ji připevnil na dlouhou hliníkovou násadu kolektoru, kterým sbíral malé vzorky kamenů. Všechny oči v řídícím středisku byly přibity na obrazovky monitorů.
Co se chystal Shepard dělat?
"Houstone," dramaticky se odmlčel, "asi jste poznali, co držím v rukách...držadlo pro nepředvídaný vzorek. To, že na jeho konci je pravá, kovaná golfová hůl, je samozřejmě náhoda."
Vedení včetně navigátorů otevřelo ústa.
Shepard sáhl do kapsy skafandru a podržel před kamerou kulatý objekt, aby to viděl celý svět.
"V levé ruce mám malou bílou kuličku, která je tak známá miliónům Američanů."
"Vždyt' je to golfový míček!" vykřikl jeden navigátor.
Řídící středisko se tlemilo od ucha k uchu.
Shepard, horlivý příznivec a hráč golfu, upustil míček do měsíčního prachu. Vyvinul značné úsilí, aby zaujal normální polohu pro úder oběma rukama. V tomhle neohrabaném skafandru to však nehrozilo. Vzdychl. Pokusí se tedy o první mimozemský golfový úder jednou rukou.
"Zkusím úder jako pískovou překážku," oznámil a nemotorně se napřáhl s holí číslo šest. Vylétl měsíční prach a míček odlétl do kráteru vzdáleného necelých sto stop.
"Místo míčku jsem to dobře rozvířil," omlouval se Shepard.
"Mně to připadá jako hračka," rýpnul Mitchell.
Alan upustil druhý míček, rozhodnut, že to bude lepší. Udeřil plochou "šestky" kolmo do malé bílé koule a poslal ji v nízké měsíční gravitaci vysoko do dokonalé černi vesmíru.
"Krása," zamumlal Alan. A pak, pro svoje obecenstvo na Zemi, zvolal: "A už letí! Míle a míle a míle!"
Po dlouhá léta se lidé přeli, zda to byl úder na dvě stě či čtyři sta yardů nebo nějaká, snad i větší, fantastická vzdálenost.

NÁVRAT DOMŮ

A bylo to. Oba muži kontrolovali seznam aby se ujistili, že všechno, co má být odvezeno zpět na Zemi, je na palubě lodi. Shepard se otočil k televizní kameře.
"Oukej, Houstone, posádka Antaresu opouští základnu Fra Mauro."
Roger, Antaresi, rozumíme."
O chvíli později začaly stopky odečítat minuty a sekundy před startem. Do měsíčního prachu se zahryzly plameny. Z přistávacího stupně se odtrhla zlacená fólie a její kusy se rozlétly na všechny strany.
Antares rychle stoupal. Shepard s Mitchellem byli na Měsíci třicet tři hodin a třicet minut. Hodinu po startu se spojili s čekající Kitty Hawk naprosto bezchybným manévrem a tentokrát bez potíží technického rázu.
Vše, co bylo určeno pro Zemi, bylo - vznášející se - přestrkáno do velitelské lodě. Hermeticky zavřeli tunel mezi dvěma loděmi. Stu Roosa "odpálil" lunární modulu Antares od Kitty Hawk.
"A my tímto říkáme "sayonara", sbohem, Antaresi," pronesl pozdrav na rozloučenounyní již opuštěnému hornímu stupni lunárního výsadkového modulu, jemuž bylo z důvodu seismického testu souzeno dopadnou na měsíční povrch.
Tři dny bez jakýchkoliv poplachů a příhod skončily přistáním v Pacifiku kousek od čekající mateřské letadlové lodě New Orleans.


ZAJÍMAVOSTI

EDGAR MITCHELL (1930) se cestou na Měsíc a zpět tajně zabýval experimentem v oboru mimosmyslového vnímání. Astronaut tvrdil, že jeho experimenty vykázaly "významné výsledky". Vědci a novináři, kteří tvrdí opak nemají podle Mitchella "ani ponětí o statistice". Když opustil NASA, začal se nadpřirozenými jevy zabývat na plný úvazek. Založil institut, který sponzoruje výzkum nadpřirozených jevů. Mitchell nabyl přesvědčení, že se vládní místa snaží vše o fenoménu UFO ututlat.