APOLLO 17, CSM-114 America + LM-12 Challenger
posádka:
Eugene A. Cernan
Harrison H. Schmitt
Ronald E. Evans
hmotnost lodi: 46 794kg
start: 7.12.1972 v 6.33 n. č.
přistání: 19.12.1972 n.č.
trvání letu: 12 dnů 13 hodin 51 minuta 59 sekund (u Měsíce 147 hodin 45 minut, 75 oběhů)
počet výstupů: 3
hmotnost přivezených hornin: 112,5 kg

6. a poslední přistání lidí na Měsíci, opět s rozšířeným vědeckým programem. Start se uskutečnil poprvé v noci s tříhodinovým zpožděním pro poruchu 3. stupně, let po rychlejší dráze proběhl s jedinou korekcí podle plánu. Na oběžnou dráhu kolem Měsíce byla lodˇnavedena 10.12. Přistání měsíčního modulu Challenger se 11.12. ve 20.55 n.č. uskutečnilo do 13 km širokého údolí pohoří Taurus-Littrow s odchylkou pouhých 150m. Kosmonauti se vydali na tři výpravy do okolí o trvání 7 hodin 12 minut, 7 hodin 37 minut a 7 hodin 15 minut (celkem tedy rekordní 22 hodiny 04 minuty), během nichž najezdili a nachodili 36 km, instalovali laboratoř ALSEP a uskutečnili řadu výzkumných programů (H. Schmitt byl prvním profesionálním geologem). Start z povrchu Měsíce se uskutečnil 14.12. a byl snímán televizní kamerou na vozidle zaparkovaném ve vzdálenosti 150 m. Spojení Challengeru s lodí America se zdařilo až na třetí pokus. Návrat k Zemi byl zahájen 17.12., kosmonaut Evans vystoupil ve vzdálenosti 296 tisíc km od Země na třičtvrtě hodiny z kabiny, aby z pomocného modulu sejmul kazety s filmy, biologické vzorky a záznamy dalších experimentů. Přistání na Zemi se zdařilo perfektně: 800 km jižně od ostrova Samoa, ve středu cílové oblasti v blízkosti čekající lodi Ticonderoga.

PRVNÍ NOČNÍ START

"Dvě minuty a odpočítávání pokračuje," znělo oznámení z řízení startu. E. Cernan se podíval na časomíru na přístrojové desce a vmáčkl se rameny a celým tělem do plátěného křesla. Seděl na levém, velitelském místě, R. Evans zaujímal prostřední pozici pilota velitelského modulu a vpravo seděl H. Schmitt, neboli Doktor Skála, pilot lunárního modulu. Byli připraveni odstartovat přesně podle plánu a řízení již přešlo plně do elektronických rukou počítače zajištujícího sled jednotlivých startovních úkonů.
Najednou škyt.
Startovní počítač nedokázal předat povel kyslíkové nádrži třetího stupně k natlakování a řídící specialisté jí proto manuálně vyslali opravný pokyn. "Jedna minuta a odpočítávání pokračuje," zaznělo jim v přilbách. "Třicet..." Zhluboka se nadechli a zapřeli se v sedadlech. Ono malé škytnutí ale přerostlo v závadu, nebot' automatický sekvenční systém odmítl přijmout manuální povel a tak došlo k jedinému přerušení startu na poslední okamžik v celé historii programu Apollo. "Máme tu přerušení," oznámil ohromeným hlasem někdo z pracovníků řízení startu.
Techničtí experti se pustili do hektického závodu s časem, aby problém vyřešili, než se uzavře jejich startovací okno. Pomocná věž se vrátila do své původní polohy. Astronauti zatím zůstávali na svých místech, připoutáni ve své vesmírné lodi a čekání si ukracoval každý po svém. Ron Evans nepovažoval zpoždění za velkou potíž a usnul. To Cernan měl mnohem prozaičtější starosti. Protože museli setrvávat na zádech s nohama nad sebou, v ledvinách mu neúprosně narůstal tlak, až to nemohl vydržet a pustil si do kalhot. Když to mohl udělat první Američan ve vesmíru Alan Shepard při letu MERCURY 3, proč ne já, řekl si Cernan.
Poté co se Shepard vymočil přímo do skafandru, vyvinuli konstruktéři zařízení, jež astronautům umožňovalo úlevu bez velkých rozpaků, a ted' Cernan pocítil, jak mu záhadný teplý proud probíhá hadičkou do sběrného vaku umístěného kolem břicha. Usoudil, že to dopadlo úspěšně, ovšem věděl, že pokud ta nádržka praskne, budou po kabině honit poletující kuličky moči až do konce letu. Půjde-li to hladce, ve vesmíru se obsah vaku vypustí ven a mrazivá teplota vně lodi promění kapičky moči v oblak zářivých krystalků. Někteří astronauti líčili takové běžné vypouštění odpadu jako jeden z nejúžasnějších výjevů, jaké spatřili po celou dobu své vesmírné výpravy, a Wally Schirra pro tento úkaz našel příhodné pojmenování "souhvězdí Urion".
Po několika hodinách chlapíci z řízení startu přišli na to, jak ten vrtošivý počítač přelstít, a pět minut před půlnocí se začalo znovu odpočítávat. Do startu zbývalo čtyřicet minut.
Pod Saturnem vyšlehl oslnivý a strašidelný záblesk oranžového ohně. Pět ohromných motorů se zažehlo se zuřivou silou, jež roztřásla zemi a moře všude okolo do dálky několika kilometrů. "Hodiny se rozběhly," ohlásil Cernan lidem v řízení startu. "Všech pět motorů ukazuje dobrý tah" odpověděl Capcom.
Vibrace proletěly vzhůru věží a roztřásly kabinu. Stoupaly vzhůru, nádherná střela vypálená do tmy. Po uplynutí dvou minut a čtyřiceti sekund dohořely rakety prvního stupně. Pásy, jimiž byli připoutání k sedadlům, se napnuly a začalo to s nimi házet ze strany na stranu, zas a znovu.
Když se zažehl druhý stupeň a ujal se role tažného koně, mrštilo to s nimi přímo vpřed. Rychlost se dále stupňovala. "Čtyři minuty a jedeme dál," hlásil Cernan a Capcom mu okamžitě odpovídal. "Rozumím, Gene. Všechno tu v sále sledujeme, máte zelenou. Vypadáte opravdu dobře, Gene. Jde to jako po másle."
V čase čtyři a půl minuty ohlásil Cernan: "Poslyšte, tenhle noční start stojí opravdu za to!" Hnali se k nebi posetému hvězdami, asi po devíti a půl minutách letu odhodili druhý stupeň a se třetím stupněm zakrátko vklouzli na oběžnou dráhu kolem Země, pouhých dvanáct minut po startu.

CESTA K MĚSÍCI

Na počátku jejich cesty od Země k Měsíci, která měla trvat osmdesát šest hodin, oddělil Evans velitelský modul od třetího stupně rakety a spojil lunární modul s velitelskou sekcí America. Stupeň S-IVB, nyní už nepotřebný, odmanévrovalo letové středisko pryč. Výprava zatím probíhala až překvapivě hladce, jejich pozornost jen tu a tam upoutalo výstražné zablikání některé signálky a pak vždy museli prověřit čísla a ujistit se, že je všechno v pořádku.
Poté se věnovali balíčkům se stravou, a zatímco Cernan si dal půlku sendviče a trochu vody, Evans vyzkoušel bramborovou polévku, která mu z plastového sáčku vytryskla a vydala se vzduchem v podobě lepkavých kuliček, jež lapal ústy. Jejich první přestávka na odpočinek začala skoro přesně po devíti hodinách letu, a ačkoli již zůstávali téměř dvaadvacet hodin bez přestávky vzhůru, byli příliš rozrušení na to, aby se zmohli na něco víc než přerušované podřimování.
Když Cernan obrátil letový plán na stránku pro aktuální čas, zjistil, že s nimi cestuje krásná Miss Prosinec 1972 z prostřední dvoustrany Playboye. Inu, záložní posádka se před startem činila. Po osmi hodinách provedli dvousekundový korekční zážeh, který zvýšil jejich rychlost o dalších jedenáct kilometrů za hodinu.
V sobotu 9.prosince byli vzdáleni od Měsíce něco přes 60 000 kilometrů a přibližovali se s každým okamžikem. V letovém čase tři dny dvanáct hodin šest minut a jedenatřicet sekund náhle překročili hranici stínu a světla, znovu vyrazili do jasné sluneční záře - a konečně tady byl, stale sice 16 000 kilometrů daleko, ale nyní už zakrýval celý jejich vesmír. Dívat se na Měsíc z jejich nynější vyhlídky bylo něco docela jiného, než ho pozorovat na dálku ze Země. Ted' z něj byl skutečný obr, svět sám pro sebe.
10. prosince v 15.36 houstonského času vklouzli za Měsíc a spojení se Zemí se přerušilo. Jedenáct minut před tímto prvním oběhem za odvrácenou stranou zažehli raketový motor velitelské sekce a vykonali šestiapůlminutový brzdný manévr, jímž se jejich rychlost snížila o více než 3200 kilometrů za hodinu. Tím se dostali na eliptickou oběžnou dráhu v rozmezí od 97 do 314 kilometrů nad povrchem. Proběhlo to hladce, ale o tom věděli jen oni tři, nebot' byli v měsíčním stínu a neměli spojení se Zemí. Na Zemi se ještě dalších dvaadvacet minut stupňovalo napětí, dokud se znovu nevynořili nad přivrácenou stranu. "Je to v pohodě, Houstone," zavolal Cernan, můžete zase klidně dýchat. America dorazila do stanice a je připravená porvat se s tím, co ji čeká."
O čtyři hodiny později spustili motor znovu a klesli na ještě nižší oběžnou dráhu, nedosahující v nejvyšším bodě ani 110 kiometrů nad povrchem. "A zase klesáme dolů, tam, kam my obyčejná chátra patříme," pokoušel se vtipkovat Cernan. Odhodili největší kryt objektivu na světě, víc než 75 kilometrů těžká vrata, jež chránila vědecké přístroje a kamery ve skladovacím prostoru na boku velitelského modulu. Tím se odhalila dvojice kamer a tři soupravy přístrojového vybavení za mnoho milionů dolarů, s nimiž bude Evans pracovat při letu na vysoké oběžné dráze, až se oddělí lunární modul. Data a obrázky, jež pořídí, poskytnou nové výsledky měření, umožní vyhotovit tepelnou mapu oblastí, nad nimiž budou přelétávat, i vyslání rádiových vln k povrchu, s jejichž pomocí bude možno určovat složení půdy až do hloubky více než 800 metrů a pátrat po vodě nebo ledu.


CHALLENGER JDE NA PŘISTÁNÍ

11.prosince v 8.50 texaského času si Cernan a Schmitt přelezli do Challengeru, oblékli si skafandry, uzavřeli je a zaklapli příslušné západky, připevnili si přilby a navlékli rukavice. Mnoho věcí, které potřbovali k přistání na měsíčním povrchu bylo směstnáno uvnitř lodi a k vnějším plochám Challengeru se ještě tiskl složený ROVER a další věci příliš velké na to, aby se mohly vejít do kabiny.
Když bylo všechno připraveno, v 11.21 se oddělili od velitelského modulu America. "Takže Houstone, tady je America," vysílal rádiem Evans. "Už se tady vznášíme volně. Challenger vypadá opravdu báječně."
"Kontrolní prověrky ukončeny," hlásil Cernan. "America je odsud vážně kočka."
Ve 12.41 už obě malá vesmírná plavidla, tak vzdálená od domova, v tandemu obíhala kolem odvrácené strany Měsíce, a zatímco Evans manévroval s velitelským modulem na vyšší oběžnou dráhu, Cernan a Schmitt se vydali opačným směrem a klesli na dráhu nižší o 13 kilometrů.
Jejich přistávací oblast ležela při severovýchodním okraji Měsíce, takže když se Challenger vynořil zpoza odvrácené strany, zbývalo jim jen patnáct minut, aby ve spolupráci s řídícím střediskem prověřili systémy lunárního modulu a dostali povolení pro zážeh k sestupu. Houston jim potvrdil, že všechno vypadá dobře, provedl rychlé odpočítávání a v přesně určený okamžik zapnul E.Cernan přistávací motor. Začali se snášet z oběžné dráhy. Aby dosáhli zpomaléní, ohnivá tryska raketového motoru směřovala vpřed ve směru jejich letu, tedy vodorovně vůči měsíčnímu povrchu, a uvnitř kabiny ted' cestovali nohama napřed a obličejem dolů.
Před přistáním museli kosmickou lod' vyrovnat do správné polohy - na povrch měla dosednout na své čtyři tenké nohy a také při tomto manévru potřebovali výhled dopředu, aby měli přehled o místě přistání. Proto Challenger přetočili tak, že nyní zdánlivě leželi na zádech - poloha jejich těl byla stále rovnoběžná s povrchem, ale nyní se dívali nahoru. Na několik příštích chvil vyplnila trojúhelníková okna černá prázdnota prozářená sluncem.
To se změnilo ve výši asi 3600 metrů, kdy začali lod' sklápět, a brzy už u spodního okraje okna uviděli kráter Poppie, , kde měli plánováno přistát.
Ve výšce 2100 metrů lod' plynule nastavili takřka do svislé polohy, takže raketový motor ted' hořel téměř kolmo k povrchu a klesali jako v rychlém výtahu. Snášeli se stále níž, nyní již byli ve výšce práškovacího letadla, klouzali nad kupolovitými Vytesanými vrchy. Po jejich pravé straně vyrostl ostrý Severní masiv a po levici měli Jižní masiv, s upatím pokrytým sutí z nějakého dávného sesuvu, ohromnou změtí zpřelámaných, do sebe zaklíněných skal, zatímco konec údolí, vzdálený asi pět kilometrů, uzavírala Rodinná hora.
S pomocí malého přepínače na panelu Cernan jemně upravil jejich vertikální rychlost. Tempo klesání se snížilo jen o třicet centimetrů za sekundu a měnící výšku nadále sledoval na měřidle zvaném bod H. Schmitt mezitím odečítal údaje z počítače a radaru. "Výška 760 metrů, úhel 52 stupně. Bod H v pořádku. 610 metrů, bod H dobrý, palivo v pořádku. 450 metrů, 54 stupně. Blížíme se k hladině 300 metrů, 57 stupňů. Dobrá, máme za sebou 300 metrů, kontroluji výšku podle radaru, hodnoty podle Pings sedí. 240 metrů. Bod H je trochu vysoko."
"Letíš devět a půl metru za sekundu, výška 150 metrů... Sedm šedesát za sekundu, 120 metrů," hlásil Schmitt. To je trochu vysoko Gene." Schmitt byl svědomitý pilot lunárního modulu, naplno se soustředil a sledoval přístroje tak důkladně, že z přistání vlastně vůbec nic neviděl. Raketový motor nadále rachotivě burácel a neustálé chvění vyvolávalo pocit, že se jim pod nohama otáčejí velká kola.
"Dobrá." Upravili směr a zamířili na konečný cíl. Minuli okraj Sherlocka a směřovali k pahorkovitému límci velkého kráteru. "Tamhle je Houstone! Tamhle je Camelot!" Za levým oknem se ukazoval Trident, napravo Lewis a Clark. Nemohli pokračovat dál za Camelot, protože tvořil dominantu nízko položené plošiny, jíž přezdívali Pláň Tortilla, na níž se ježily ohromné shluky skal trčící vzhůru jako ostrá kopí. Ted' nebo nikdy. Cernan se dotkl jedním prstem malého přepínače. Challenger odpověděl, zamířil k přistávací zóně, jako by ho k ní přitahoval magnet.
"Sto metrů, pět metrů za sekundu," hlásil Schmitt. Trošku vysoko. Bod H je trochu vysoko."
Zbývalo jim zdolat šedesát metrů nad terénem. Tímto okamžikem vstoupili do zóny smrti. Pokud by jim ted' z jakéhokoli důvodu vysadil přistávací motor, uchopily by je fyzikální veličiny síly a času a oni by se zřítili na měsíční povrch dřív, než by tomu pilot nebo počítač dokázal jakkoliv zabránit. Nouzové tlačítko pro přerušení letu by jim v tuto chvíli bylo k ničemu.
"Dobrá, tři metry za sekundu, klesáme na šedesát metrů. Sestupujeme rychlostí jeden a půl metru za sekundu. Ted' rychlost tři metry. Uprav bod H. Palivo v pořádku. Třicet metrů a rychlost tři. Připrav se na kousek prachu. Kousek dopředu, Gene."
Pátrali po volné ploše na úplném parkovišti balvanů o velikosti automobilů a dělali si starosti, aby výkonný motor lunárního modulu nevyvolal oblak černého prachu, jež by jim zahalil výhled. Prachu se však zvedlo jen velmi omezené množství a mohli tedy dál sledovat území pod sebou.
Soustředěný Schmitt se držel svých odpočtů. "Přesuň se trochu dopředu. Třicet metrů. Trošku nasměrovat vpřed. Dvacet pět metrů, klesáme o jeden metr za sekundu. Začínáme trochu vířit prach. Jsme v osmnácti metrech, klesáme o šedesát centimetrů. Jen maličko prachu. Málo prachu, dvanáct metrů, klesáme o metr."
"Připravme se na přistání."
Připraveni. Sedm a půl metru, klesání o nula šedesát," hlásil Schmitt napjatým hlasem. "Palivo vypadá dobře. Šest metrů, klesání nula šedesát. Tři metry..."
Z rozšířených zakončení noh modulu visela dolu drátěná čidla dlouhá dva a tři čtvrtě metru, a jakmile se první z nich dotklo povrchu, na Cernanovo přístrojové desce zazářilo modré světlo a on zastavil motor. Poslední kousek se zhoupli dolů s žuchnutím, jež jim trochu rozhoupalo žaludek, jednou poskočili a znehybněli v mírně nakloněné pozici v mělké prohlubni. Stanuli pouhých šedesát metrů od přesného bodu vybraného za cíl před několika měsíci na Zemi.
Bylo 13.54 houstonského času, 11. prosince 1972, a od jejich startu z Floridy uplynuly čtyři dny, čtrnáct hodin dvaadvacet minut a jednáct sekund.

TAURUS-LITTROW

Cernan konečně prolomil pauzu. "Dobrá, Houstone, Challenger přistál!" ohlásil radostně a zvedl otlačené ruce z řízení. "Ano, pánové, jsme tady. Vyřid'te Americe, že Challenger dorazil do Taurus-Littrow."
Čtyři hodiny po přistání na Měsíci se Cernan vybavil zvláštním "ruksakem" obsahujícím systém udržování životních podmínek, zády napřed se protáhl maličkým příklopem, v malé předsíňce klesl na kolena a opatrně sestupoval po žebříku na boku Challengeru, jednu příčku po druhé, až se zastavil na talířovitém zakončení opěrné nohy. Posunul levou nohu níž a tenká povrchová vrstva povolila. Měkký kontakt. Na Měsíci se ocitla Cernanova šlápota.
Začal trochu poskakovat kolem, aby nabyl jistoty pohybu v nízké přitažlivosti. Mezitím se z kabiny do miniaturní předsíňky vyhrabal Jack Schmitt, podíval se dolů a zabručel: "No, no, kdopak mi to tam zdupává měsíční povrch?" Sestoupil po žebříku a ze širokého zakončení opěrné nohy vkročil do ráje geologů.
Jejich prvním úkolem bylo vyložit Rover, upevněný vně měsíčního modulu jako piano přivázané na přecpaném stěhováku. S pomocí provazů, kabelů a závěsů ho spustili dolů - změt' poskládaných kol, opěradel pro ruce, sedadel, řídící desky, opěrek pro nohy, blatníků krytů baterií a mnoha dalších částí. Když dokončili sestavování Roveru, odrazil se Cernan vzhůru a hupl na sedadlo řidiče. Zapnul baterie, vyzkoušel řízení, překontroloval ovládací prvky pro jízdu dopředu a dozadu. Zvýšil příkon a rozjel se na zkušební jízdu kolem lunárního modulu.
Mezitím se Schmitt natáhl po jednom kameni, ztratil rovnováhu a parádně sebou praštil. Když se znova hrabal na nohy, nabalil na sebe vrstvu prachu, ale hlavně upustil jejich poslední nůžky. Jedny nechali Evansovi, který dosud nenašel svoje, ale ten byl ted' daleko od nich ve velitelském modulu. Pokud se jim nepodaří otevřít balíčky s jídlem budou mít "redukční dietu".
Schmitt znovu upadl, když se pokoušel sebrat další kus měsíční horniny. "Nenaučil jsem se sbírat kameny, což je pro geologa poněkud trapná věc," přiznal. Neohrabané silné rukavice jim práci ještě ztěžovaly a prsty je bolely námahou, když se snažili udržet předměty, jež sotva cítili. Z Houstonu je upozornili, že už nabrali sedmiminutové zpoždění oproti plánu, tak rychle naložili do Roveru všechno měsíční nářadí, aby to dohnali. A pak Schmitt našel nůžky. Byli zachráněni.
Jejich posledním úkolem před odjezdem od základny bylo vztyčit americkou vlajku. Cernan zatloukl do měsíční půdy tenký kovový stožár a upravil malé rameno, které mělo držet červenobílý prapor rozvinutý. Tato vlajka cestovala na Měsíc a zpět už v Apollu 11 a od té doby byla vystavena ve Středisku letového řízení. Po vztyčení vlajky začali rozmist'ovat sadu vědeckých přístrojů. Jednalo se především o soupravu pro výzkum měsíčního povrchu nazvanou ALSEP (Apollo Lunar Surface Exploration Package), poháněnou malým atomovým reaktorem. Šlo o složitý systém a jeho příprava zabrala dost času. Oni měli přitom dost naspěch. Když vykládali nářadí z Roveru, Cernan o něco zavadil geologickým kladivem, jež mu vyčnívalo z kapsy. "A jéje, blatník. Do prkýnka!" ulevil si. Spravil to však jediným dostupným způsobem, proužkem staré dobré lepicí pásky.
Oba pracovali rychle, ale bylo to těžší než předpokládali, a stále ukrajovali z oněch čtyř hodin, jež byly vyhrazeny pro sestavení Roveru a soupravy ALSEP. Pokud by je překročili, devadesát minut, jež měli určené na cestu na jih ke kráteru Emory, jejich první geologické zastávce, by se ocitlo v ohrožení.
Letové středisko jim posléze sdělilo špatnou zprávu. Zpoždění oproti plánu bylo čtyřicet minut a geologický program prvního dne budou muset omezit. Namísto dvouapůlkilometrové výpravy na jih k Emory jim nezbývalo než se zastavit na půli cesty, v poli balvanů poblíž kráteru Steno.
Znovu nastoupili do Roveru, rozjeli se na plný plyn, ale téměř okamžitě snížili rychlost, protože v cestě měli bezpočet kráterů všech velikostí. Všechny záludné překážky zčásti zakrýval prach, takže z rutinního výletu se stával poměrně riskantní podnik.
Kromě toho se odporoučela lepicí páska, která držela poškozený kus blatníku, takže ten vzápětí odpadl. Zakrátko byli oba zmazaní k nepoznání a jejich jemné přístroje pokrývaly nánosy prachu, jež ohrožovaly jejich funkčnost. Jakmile dosáhli kráteru Steno, kde chtěli nasbírat několik významných a zajímavých vzorků, zjistili, že až k okraji kráteru neproniknou. Vydali se na zpáteční cestu. Než se na konci prvního dne vrátili špinaví a vyčerpaní do Challengeru, strávili na povrchu sedm hodin a dvanáct minut. Nejvítanější pomůckou se stala klasická velká malířská štětka, kterou si zavěsili vedle žebříku a vždy se s ní navzájem čistili, než začali šplhat nahoru na palubu měsíčního modulu.
Natlakovali kabinu lodi. Tenký kryt malého průlezu se tlakem vypoukl ven, což jim znovu připomnělo, jak křehké plavidlo to ve skutečnosti je.
Svlékání rukavic bylo docela bolestivé a Cernan zjistil, že má klouby a hřbety rukou poseté krvavými puchýři. Tlusté rukavice byly opatřené mnoha vrstvami, a když se do oblečených skafandrů napustil pod tlakem vzduch ztuhly jako sádra na zlomenině.
Kdykoli něco uchopili, zápasili s jejich tuhostí a klouby a kůže se jim odíraly o nepoddajnou vrstvu.
Jako další krok si pomohli navzájem vysoukat ze skafandrů, které ve stísněném prostoru zabraly neuvěřitelně mnoho místa. Byly vlhké od potu, a aby je usušili, nasadili na prázdné obleky přilby a rukavice a ke skafandrům připojili kyslíkové hadičky zajišt'ující cirkulaci vzduchu. Jako by tím nafoukli dva velké balony - vypadalo to, že se jim do měsíčního modulu vloudili další dva chlapi. Ruksakové soupravy zavěsili na stěny, ale skafandry se ani potom nedaly svinout, tak je položili přes kryt startovacího motoru, který vyčníval uprostřed kabiny jako menší popelnice a zmáčkli je co nejvíc na plocho.
Když byli konečně vysvlečení do prádla chlazeného kapalinou, rychle se najedli, pohovořili si lidmi na Zemi na soukromém rádiovém okruhu a pohráli si s některými vzorky hornin, které skládali do přihrádek v kabině.
Začali se chystat ke spánku. Napnuli hamaky křížem nad sebou, Schmittovo visuté lože bylo u podlahy, na které za letu stáli a Cernanovo bylo o něco výš, nad krytem motoru. Nohy mu trčely téměř k přístrojové desce a musel si dávat pozor, aby nekopl do nějakého přepínače. Nad obličejem měl přechodový tunel a do zad ho dloubaly prázdné skafandry.
Byli k smrti unavení, a aby si na noc vytvořili trochu "soukromí", zatáhli laminátové kryty přes okna. Dlouho nemohli usnout, doba vyhrazená pro jejich odpočinek míjela mučivě pomalu. Nakonec přece jen usnuli.

DRUHÝ DEN
O osm hodin později je Středisko letového řízení zhurta probudilo bouřlivou Wagnerovou Jízdou valkýr. Bylo 12. prosince 0.48 texaského času. Zatímco spali, v Houstonu vykoumali, jak zhotovit náhradní blatník. Technici svinuli čtyři geologické mapy, čímž vznikl obdelník o stranách 38 a 51 centimetrů. Spoje přelepili páskou a poté výtvor pomocí šroubovacích upínadel ze soupravy na nouzové osvětlení připnuli na zbylou část původního blatníku. Než se ovšem osazenstvo Roveru vydalo přes Pláň Tortillu na druhou sedmihodinovou výpravu, už zase nabralo zpoždění čtyřiaosmdesáti minut.
Nyní dorazili na první místo určení - takzvanou Díru ve zdi na úpatí Jižního masivu. Jeli k ní pěkně naklonění po strmém svahu. Cestou se museli vyhýbat kráterům a balvanům a televizní kamera za jízdy zachycovala nepravidelný zvlněný terén. Zdálo se, že jejich Rover má v šestinové gravitaci neodolatelnou chut' se už už převracet, a tak si Cernan dával záležet a jezdil tak, aby byl vespod - směrem ze svahu dolů vždycky jenom Schmitt. Asi hodinu prozkoumávali balvany, jež se před dávnými časy skutálely dolů z hory tyčící se 2600 metrů nad nimi. Tímto způsobem se dostali k materiálu pocházejícímu z výšek, aniž se museli škrábat k vrcholům. Narazili tady na skutečnou geologickou pokladnici, a Houston jim povolil natáhnout čas, jak to jen šlo.
Po několika experimentech s přenosným gravimetrem a vyhodnocováním elektrických charakteristik povrchu přejeli na další zastávku, okraj nevelkého kráteru několik set metrů na sever od paty Leeova srázu. Z kopce se hnali tak svižně, že s Roverem zaznamenali rychlostní rekord - téměř 18 kilometrů v hodině.
Než tento pracovní den skončil, najezdili asi devatenáct kilometrů a paže měli těžké jako olovo, odřené ruce pálily a krvácely a k tišení bolesti sebou měli pouze trochu plet'ové vody na ruce.

DEN TŘETÍ
Závěrečný průzkum Měsíce astronauty programu Apollo začal krátce poté, co je třetí den ve středu 13.prosince probudili z letového střediska skladbou The Doors "Light my Fire". Už byli k smrti unavení, ale ještě je čekala další sedmihodinová směna. Tentokrát byla na programu cesta k strmým srázům Severního masivu a zpět, poté ještě k úpatí Vytesaných hor a k Van Sergovu kráteru, kde všude měli zanícenýma a bolavýma rukama dobývat a oddělovat další vzorky. Natažená šlacha v noze bolela Cernana při každém kroku.
Prach a únava jim působily skutečně velké problémy. Neodbytné jemňoučké částečky měsíčního prachu pronikaly do pohyblivých součástí jejich nástrojů a věci se jim začínaly porouchávat. Pak se znovu poroučel nouzově spravený blatník a při jízdě je opět zavalovalo stále víc a víc prachu. A protože se všechno muselo přidržovat značnou silou, celá horní polovina těla, zejména ruce a předloktí, jim ztěžkla, jako by byla ze žuly. Prach, který jim dřive jen lehce lemoval prsty na rukou, nyní zalézal hluboko za nehty, jako by ho tam zapracovali kladivem.
A přece jen hon za kamením ve Vytesaných horách zakončili trochou legrace. Ted', když už si na omezenou gravitaci docela zvykli a dokázali se po povrchu volně pohybovat, takže šplhání do svahu bylo sice únavné, ale nepředstavovalo pro ně nepřekonatelnou potíž. Ale když se Cernan vracel dolů, místo chůze zkusil skákat snožmo a k Roveru přihupkal jako klokan. Schmitt zase předstíral, že lyžuje, a jeho komentář do rádia "šúúúúú-šúúúú-šúúúús" lidi v letovém středisku docela zmátl.

ODLET Z MĚSÍCE
Zpátky u Challengeru se navzájem oprášili, naložili poslední vzorky do schránek a Schmitt poté vylezl po žebříku a zmizel v průlezu. V té době už měli za sebou na Měsíci delší pobyt než kdokoli před nimi a také překonali dosud největší vzdálenosti. Najezdili a nachodili více než 35 kilometrů a nasbírali skoro 113 kilometrů vzorků hornin. Ještě než stačili naposledy vylést do Challengeru, vědci v Houstonu jásali, že to byla dosud nejužitečnější fáze celého programu měsíčního výzkumu.
Zatímco se Schmitt uvnitř čistil, zajel Cernan s Roverem asi půldruhého kilometru od lunárního modulu a opatrně ho zaparkoval tak, aby jeho kamera snímala jejich start. Jako osamělý poutník po měsíčním povrchu se s občasným hopsáním vracel k Challengeru.
Naposledy se podíval na Zemi pohledem, který nerušilo žádné sklo kabiny, a spontánně promluvil přímo od srdce.
"Ted' když opouštíme Měsíc a údolí Taurus-Littrow, odlétáme tak, jak jsme sem přišli a jak se s pomocí Boží navrátíme domů - v míru a naději pro celé lidstvo." Zvedl botu z měsíční půdy a dodal: "Když nyní dělám tyto na dlouhou dobu poslední lidské kroky na měsíčním povrchu, chtěl bych zdůraznit, že výzva, které se zhostila dnešní Amerika, předurčila osud člověka budoucnosti." Otočil se a znovu spatřil malý štítek, který u paty žebříku připevnil nějaký neznámý dělník, popsaný větou, již si opakoval, kdykoli vycházel z Challengeru nebo se do něj vracel. "Št'astnou cestu posádce Apolla Sedmnáct," dořekl a vyšplhal se na palubu Challengeru.
Jakmile byli znovu oba uvnitř, ještě se na poslední chvíli věnovali očistě a také z lodi vyhodili některé pěkně drahé vybavení. Kamery, nářadí, ruksaky a další nyní již nepotřebný materiál skončil na povrchu vedle lodi. Museli omezit hmotnost, aby mohli bezpečně odstartovat z Měsíce. Specialisté připravující plán expedice předem přesně spočítali požadovanou hmotnost a každou jednotlivou schránku se vzorky, které přinesli na palubu, museli převážit na ruční váze a výsledek přepočítali podle šestinové gravitace. Teprve potom se schránka ukládala. Měli tak akorát paliva k tomu, aby dosáhli oběžné dráhy, a nezbývala jim téměř žádná rezerva na případné chyby, takže celková hmotnost kosmické lodi, jejich pasažérů a nákladu kamení byla skutečně kritickou veličinou. Vyhodili proto téměř všechno, co nebylo s lodí pevně spojeno.
Oba byli pěkně utahaní, takže se jim v noci dobře spalo. Příštího rána si navékli skafandry, přilby a rukavice, pohovořili si s letovým střediskem a připravili modul na odlet.
Z Houstonu jim poskytli čísla k nakrmení jejich počítače, uvolnili ventily a sledovali, jak narůstá tlak helia, jehož úkolem bylo vehnat palivo do startovacího motoru. Až počítač vydá povel anebo až oni stisknou tlačítko zážehu, palivo se spojí s okysličovadlem, dojde k okamžitému výbuchu a oni se vznesou z povrchu.
V 16.56 houstonského času Cernan spočinul levým ukazováčkem na žlutém tlačítku zážehu. "Deset sekund a odpočítáváme dál - pět... čtyři ...tři ...dvě - dobrá, Jacku, padáme odsud" prohlásil Cernan.

ZPÁTKY K ZEMI
Po startu z Měsíce 14. prosince se lunární modul spojil s velitelskou lodí America až na třetí pokus. Na oběžné dráze setrvali po další dva dny, aby dokončili průzkum Měsíce v rámci programu Apollo. Konečně nadešel kritický moment, kdy při oblétávání odvrácené strany Měsíce museli provést zážeh TEI. Spustili raketový motor a odpoutali se z oběžné dráhy, aby lod' navedli na přeletovou dráhu k Zemi. Když se vynořili zpoza Měsíce, první, co slyšeli ze Střediska letového řízení, byla opět tklivá píseň Deana Martina "Going back to Houston".
Zpáteční let vyvrcholil úkolem, který připadl Evansovi. Vystoupil do kosmického prostoru, aby vyjmul film a záznamy experimentů ze dnů, které strávil na oběžné dráze kolem Měsíce. Uspořádali televizní tiskovou konferenci, ale zjevně se z nich rychle stal vyčichlý námět, protože televizní sítě si už nenašly čas, aby je zařadili do přímého přenosu.
Jejich přistáním do Tichého oceánu 19. prosince 1972 se uzavřela celá historická éra. Přistáli na dohled staré známé lodi Ticonderoga a poté, co každý z astronautů Apolla 17 s chutí spolykal opravdový sendvič, šli na lékařské prohlídky a přijali tradiční telefonát prezidenta Spojených států.
Během dvou dnů se vrátili na Ellingtonovu leteckou základnu, kde na ně čekalo několik stovek lidí, kteří je chtěli přivítat doma.