KOSMICKÁ STANICE MIR

posádka: 28 stálých posádek
start: 19.2.1986 v 21:28:23 UTC
obydlená: 4 594 dnů
na oběžné dráze: 5 511 dnů
počet obletů Země: 89 067
celková hmotnost stanice: 124 340 kg
zánik stanice: 23.03.2001 v 05:50:00 UTC


Dne 19. února 1986 vypustili Sověti novou orbitální stanici Mir. Základní modul stanice vynesla na oběžnou dráhu raketa PROTON. I když byl základní modul Miru odvozen od techologie stanic typové řady SALJUT, zcela zásadní inovací byl systém spojování kosmických lodí a dalších modulů - vícenásobný spojovací a přistávací adaptér, což umožňovalo, že čtyři moduly mohly být připojeny axiálně - v jednotlivých osách stanice. Jelikož se tento modul měl stát základním stavebním kamenem velké stanice, odpovídalo tomu i vybavení stanice. Interiér Miru nebyl větší než u saljutů, přesto jeho obyvatelé dostávají díky parapetům i trochu soukromí. Dalším blokům měl dodávat energii a starat se o zajištění životních podmínek. Proto byla na palubě toaleta, sprchový kout a kuchyňka. Pohonný systém modulu tvořily dva hlavní motory s tahem 2,9 kN a 32 menších s tahem po 137,3 N.
Pro potřeby nové stanice se musela zvýšit přenosová kapacita informací, proto byla nad Bajkonurem zakotvena komunikační družice Kosmos-1700 Luč.
Životnost stanice byla trojnásobně překročena a Rusové a od roku 1995 i Američané tu získali cenné zkušenosti, které zúročují při stavbě ISS.
Jak stanice stárla, významně se prodloužil čas věnovaný údržbě a opravám. Projevilo se přes 1500 závad, z toho 60 trvalých, které ovšem neohrožovaly provozuschopnost systémů.
Několik zařízení a aparatur o celkové hmotnosti asi 100kg bylo českých a slovenských.

HISTORIE STANICE

Základní modul stanice má vynést raketa PROTON ráno 16. února 1986. Několik vteřin před vypuštěním je vše přerušeno, telemetrie nedodává včechny nezbytné údaje. Na Bajkonuru je víc než -10°C a mráz umocňuje ještě silný vítr. Start musí odložit. Mir se dostává na oběžnou dráhu až 19. února. Kizim a Solovjov jako EXPEDICE 1 se na Miru se usazují v polovině března. Po kontrole všech jeho systému a zařízení se začátkem května vracejí domů.
Potom zůstává stanice neobsazena, řízena jenom automaty a pozemním velitelstvím. Proč tomu tak bylo nevíme. Sověti možná neměli připravenou raketu anebo lod'. Teprve v únoru 1987přilétá ke stanici EXPEDICE 2 ve složení Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin.

POŽÁR NA MIRU

Oheň propukl právě v období, kdy probíhalo předání služby a Mir byl přeplněn lidmi. O dvanáct dní dříve ke stanici dorazil Sojuz TM-25 a v něm Vasilij Ciblijev, Alexandr Lazutkin a německý kosmonaut Reinholt Ewald. Na Miru už několik týdnů působil americký astronaut Jerry Linenger a Valeriji Korzunovi s Alexandrem Kalerimem se pobyt chýlil ke konci. Šestice obyvatel doplňovala zásoby kyslíku na stanici z kyslíkových generátorů na tuhé palivo (TGK), jež vytvářely kyslík pomalou chemickou reakcí. 24. února po obědě se Lazutkin vydal aktivovat další válcovitou svíci TGK v modulu Kvant, z té však náhle vystřelil gejzír jisker - "taková sopečka", jak to později Lazutkin popsal. Ewald oheň zahlédl a zburcoval ostatní členy posádky. Korzun se proplazil poklopem, aby Lazutkina odtáhl z dosahu plamenů. Mokrý ručník nepomohl a Korzun volal, aby mu podali hasicí přístroje - první, který zkusil, však nefungoval. Zatímco dým houstl a členové posádky si natáhli kyslíkové masky, požární poplach probudil i Linengera, který si šel lehnout o něco dřív.
Korzun uložil Lazutkinovi, aby připravil jednu ze dvou lodí SOJUZ k evakuaci. Jenže tu byl problém - druhý Sojuz kotvil na opačné straně stanice, za požárem. Když se objevil Linenger, ruský velitel nařídil pracovat ve dvojicích, pro případ že by jednoho udolal dým. Ewald přinesl další kyslíkové masky (některé podle všeho nefungovaly) a Ciblijev s Linengerem zatím po stanici posháněli hasící přístroje a poté se vrátili do základního bloku. Oheň nakonec uhasl, ale stanici ještě nějaký čas sužoval dým. Docházely jim také kyslíkové masky a teprve za několik hodin bylo riziko nouzové evakuace zažehnáno. Přestože požár trval poměrně krátce, vnitřek celé stanice pokryla silná vrstva sazí.

Jerry Linenger celou situaci později popsal v telezivním rozhovoru takto: "Kouř byl všude. Pořádně hustý ... rozeznal jsem ještě pět prstů na ruce, ale před sebou jsem viděl jen nezřetelný obrys postavy, kterou jsem se snažil sledovat, abych se ujistil, že je v pořádku ... Tam, kde stál, už si na ruce před obličej neviděl. V odlehlých modulech ... byl dým také hustý, bylo opravdu až s podivem, jak rychle se celým komplexem šířil ... Nic jsem nevdechl a myslím, že to neudělal ani nikdo z ostatních, protože hustota kouře vám napověděla, že ho nesmíte vdechovat. A tak se všichni okamžitě vrhli ke kyslíkovým ventilátorům. Fungovaly výborně a ochránily nás před zdravotní újmou z nadýchání. Strhl jsem ze stěny respirátor, aktivoval, nadechl jsem se - a nešel z toho žádný kyslík. V tu chvíli už byl všude dým. Sejmul jsem masku a pozemský instinkt mi znovu říkal, abych se pokusil najít nějaké místečko bez kouře, kde bych se mohl rychle nadechnout, protože tou dobou už mi vzduch opravdu docházel. Ale všude jen dým, že by se dal krájet. Ve vesmíru kouř nestoupá jako na Zemi. Je prostě všude. Sáhl jsem po druhém respirátoru na protější stěně. V tu chvíli byl u mě Vasilij. Viděl, že mám potíže. Pomohl mi tu věc otevřít. Ted' znovu aktivovat, nasadit. Nadechnu se, a díky bohu, konečně jsem se dočkal kyslíku."

Alexandr Lazutkin se v televizním rozhovoru vyjádřil takto: "Když jsem viděl, že lod' je plná kouře, mojí přirozenou pozemskou reakcí bylo, že jsem chtěl otevřít okno. A pak jsem poprvé dostal opravdový strach."

VESMÍRNÁ KOLIZE

25. června 1997 narazila nákladní lod' PROGRESS-M 34 při testu dálkového řízení do panelu slunečních baterií a trupu modulu Spektr. Vytvořila se velká trhlina a došlo k dekompresi. Obyvatelé Miru museli Spektr ve snaze o záchranu celé stanice nouzově uzavřít a přerušit vnitřní kabely přivádějící proud ze solárních panelů modulu. Stanice tak měla nedostatek energie a po nějakou dobu bylo nutné při řízení její polohy spoléhat jen na motory připojené lodi SOJUZ. Trvalo nějaký čas, než se podařilo určit místo netěsnosti poblíž motorku panelu. Opětovné uvedení Miru do plného provozu si pak vyžádalo několik měsíců a řadu výstupů do volného prostoru.

Na přiloženém videu si můžete prohlédnout rekonstrukci celé události.


JEDNOTLIVÉ ČÁSTI STANICE MIR

Hlavním dodavatelem a provozovatelem stanice byl koncern RKK ENĚRIJA s RUSKOU LETECKOU A VESMÍRNOU AGENTUROU (RKA). Družicový komplex tvořilo po dokončení celkem 7 modulů, které na oběžnou dráhu dopravily nosné rakety Proton-K, s výjimkou stykovacího úseku vyneseného raketoplánem Atlantis. Její hmotnost (bez transportních prostředků) činila přibližně 124 tun a maximální rozměry byly 18,9 x 28,1 x 34,0 metru. Hmotnost s připojeným raketoplánem a dvěma loděmi Sojuz anebo Progress dosahovala 245 tun. Všechny díly mají tvar válců, jejich průměr se pohyboval od 2,2 metru do 4,15 metru.


PRVNÍ DVA MODULY MIRU - ZÁKLADNÍ MODUL A KVANT

ZÁKLADNÍ MODUL STANICE

Start 19. února 1986.
Základní modul stanice byl dlouhý 13,13 metru, o maximálním průměru 4,15 metru, objem volného prostoru byl okolo 100 m3, vzletová hmotnost 21 tun. Skládal se ze čtyř hlavních částí: přechodového úseku, pracovní úseku a přechodové komory, které byly hermetizované, zatímco přístrojový úsek nebyl hermetický.
Přechodový úsek měl tvar koule přecházející v krátký komolý kužel. Měl pět stykovacích uzlů, které mohli kosmonauti používat rovněž k výstupu do volného vesmíru. Přední se využíval k připojování transportních lodí a zde také přistávaly nové moduly (s vyjímkou modulů Kvant a stykovacího modulu SO), které pak byly manipulátorem Ljapa přemístěny na boční stykovací uzly.
Pracovní úsek se skládal ze dvou válců různého průměru. Byl tam řídící pult, malá tělocvična a aparatura pro lékařská vyšetřování, po stranách dvě kabinky pro kosmonauty oddělené od ostatního prostoru zvukotěsnými závěsy, dále jídelna se stolem pro čtyři lidi, pracovní stůl s nářadím, hygienický koutek, skříň.
Přechodová komora spojovala pracovní úsek se zadním spojovacím uzlem.
V přístrojovém úseku byly motory, palivové nádrže, termoregulační a rádiové systémy. Dva hlavní motory, každý o tahu 2943 N, se užívaly ke korekcím dráhy, zatímco 32 malých o tahu 137 N umístěných na vnějším plášti sloužily k orientaci a stabilizaci tělesa. Dva panely slunečních baterií o rozpětí 29,73 metru měly celkovou plochu 76m2 dodávaly 7,7 kW energie. V červnu 1987 instalovali kosmonauti ještě třetí panel, který měl výkon 2,4 kW.

KVANT

Start 31. března 1987.
Délka modulu byla 5,8 metru průměr byl 4,15 metru. Vzletová hmotnost včetně pohoného modulu TEM (transportno-energetičeskij modul) činila 20,6 tuny. Po připojení ke stanici a odpojení modulu TEM klesla hmotnost KVANTu na 11 tun. Byl vybaven dvěma stykovacími uzly, předním byl připojen k základnímu modulu, zadní sloužil jako kotviště pro sojuzy a progressy. Tento modul sloužil hlavně pro astrofyzikální výzkum, dále pro geofyzikální pozorování, pro biotechnologické experimenty a pro dálkový průzkum Země a ekologii. Hlavní část vědeckého vybavení modulu Kvant představovala mezinárodní observatoř Rentgen s celkovou hmotností 800 kg.